Česká věda má mnohá specifika – na jedné straně všichni máme určitou představu, jak by měla vypadat, vystupovat a jaké postavení by měla mít ve společnosti. Víme, že povolání vědce vyžaduje disciplínu, celoživotní sebevzdělávání, v jistém smyslu zasvěcení celého života a také že by mělo požívat jisté vážnosti. Na druhé straně je nám jasné, že nejde zrovna o výnosnou instituci, neboť v myslích mnoha občanů existuje coby uzavřená zkostnatělá skupinka „intošů“ živořících na okraji společnosti.
Avšak zatímco v mnoha vyspělých zemích je vědecké bádání činností nedotknutelnou, výsostní a patřící ve státním uspořádání k jedněm z mála jistot, v našich zemích stále vnímáme vědce a badatele jako podivná individua věčně skuhrající kvůli nedostatku peněz pro své projekty, nekompetentnosti vládních úředníků nebo třeba nízkému platu. Tyto bytosti v mnoha předsudcích naprostou většinu dne tráví mezi mikroskopy a streptokoky a vyjma pozdravu z nich nedostanete kloudné laické věty. V myslích (i mnoha vzdělaných) osob probíhá vědecký pokrok jaksi samovolně, rozvoj je nezastavitelný a přirozený a k tomuto přirozenému procesu není třeba oblékat bílý plášť. Přičteme-li k těmto faktům skutečnost, jak těžce se o vědě píše tak, aby to zaujalo přinejmenším alespoň fandu populárně-naučných encyklopedií, nelze se divit, proč se Akademie věd ve svém boji proti vládě dočkala tak nízké podpory.
Jistě že česká věda má svá specifika. Četné technické výdobytky, bez kterých si celá planeta už ani nedovede představit bytí (pomineme-li vynález cukru v kostce) pochází z českých luhů a hájů, a to i přesto, že místem jejich vzniku není supermoderně vybavená laboratoř. Čeští vědci se zkrátka museli naučit vytvářet technické unikáty v prostorách, jež zlehka připomínají atmosféru seriálu Návštěvníci, kde leccos musí být slepené izolepou a hlavní postavy se fackují o jeden počítač z roku raz dva. Ovšem fakt, že se naučili vyrábět víno z vody by neměl být motivačním činitelem, ale pouhou (z nouze) ctností.
Vědci svým založením nejsou zrovna fandové nejrůznějších protestních akcí. Poprvé od revoluce je donutil vyjít do ulic teprve tolik diskutovaný návrh na nový způsob přerozdělování státních dotací, na jehož počátku stála původně zcela nevinná myšlenka. Jádrem této myšlenky je zavedení jednotné metody hodnocení vědecké práce, což by jasně ukázalo perspektivy jednotlivých ústavů a peníze by byly následně rozděleny podle toho, jak je který ústav schopný. S tímto požadavkem na vládu přišli samotní vědci a vedoucí Akademie věd, což je logicky vzato celkem rozumný krok, chtějí-li odradit případné příživníky, aby následně mohli lépe zaplatit pilně pracující výzkumné pracovníky. Následné řešení se zrodilo v mozcích členů Rady pro vědu, výzkum a inovace, coby poradním orgánu vlády, avšak s navrhovanou metodou financování nebudou spravedlivě ohodnoceni vědci intenzivně pracující na výzkumech a projektech, nýbrž ti, kteří se naučí využívat navrhovaný bodový systém ve svůj prospěch. Což zas tak spravedlivě nezní.
Nynější vláda Jana Fischera vnímá, stejně jako vlády předchozí, podporu vědy jako prioritu a tento úkol částečně splnila tím, že schválila návrh výdajů státního rozpočtu na výzkum ve zhruba stejné výši jako v předchozích letech. Pro rok 2010 se jedná o částku 24 841 778 Kč, jež má v roce 2012 narůst o zhruba 11 000 Kč. Vadou na kráse plné podpory vědy je pouze zmíněný návrh financování jednotlivých oblastí vědy, neboť ten bude jednoznačně výhodnější pro ty, kteří přicházejí s inovacemi prakticky využitelnými v průmyslu, popř. s komerčními licencemi. Stručně řečeno dotace budou přiděleny tomu, kdo je schopen plody své práce vydělat další peníze, přičemž pomyslnými penězi jsou zde body, jež vědec získá za nový patent, průmyslový vzor nebo v podstatě jakoukoli inovaci. Vezmeme-li v úvahu, že patentovat bude možné kdejakou nicotnost, jichž Ústavy denně objeví spoustu, je nám jasné, že vědci se budou muset zabývat zcela zbytečnými úkony v zájmu vlastního platu, než aby se věnovali skutečně důležitým, dlouhodobým a v budoucnosti využitelným projektům.
Mluvili-li jsme v úvodu o specifikách české vědy, nelze nezmínit fakt, že na rozdíl od Západu u nás až na pár světlých výjimek téměř neexistuje propojení vědy s průmyslem. Toto je jedním z hlavních důvodů případného zavedení bodovacího systému, avšak je dobrý nápad nutit naše vědce vyvinout kupříkladu nový typ zdravotních bačkůrek místo toho, aby dlouhodobě zkoumali nové příčiny vzniku rakovinného bujení? Z toho důvodu, že pro tento objev zatím nemají žádné komerční využití?
Srovnání se systémem fungujícím v západních zemích je poněkud tristní i z důvodu tamní naprosto odlišné spolupráce vědy a státu. V USA například neexistuje národní centrum vědy, jehož roli u nás zastupuje Akademie věd a základní výzkum, kterému se ve Státech věnují na univerzitách, kde mají vědci své laboratoře a výzkumné ústavy. Takový přesun, připomínající málem stěhování národů, u nás však není možný jednak z kapacitních, jednak z finančních důvodů. Kromě toho by naši badatelé na rozdíl od těch amerických museli přednášet studentům, zkoušet a opravovat seminární práce, aby se vůbec uživili. Naproti tomu například ve Velké Británii či Francii národní centra výzkumu mají, a to ne zrovna krátce, a přesto jsou úspěšná i navzdory důsledkům recese. Proč?
Rozumný důvod zaměření toku financí na výzkum pro průmysl namísto spravedlivého dělení s výzkumem základním chybí. Stejně tak chybí logika úmyslu chtít tak nějak napůl potají zrušit něco, z jehož základů se má později vyvíjet prakticky jakákoli další výzkumná činnost. Zdá se Vám systém podpory vědy úsměvný? Nejste sami.
Šárka Smutná
Loading ...
Loading ...
