Při přípravě rozhovoru často marně hledám zajímavé lidi. A pak se stane, že mě jeden z těch nejzajímavějších cvrnkne přímo do nosu. Má krásný domek v Brně, Tonkinskou kočku, která připomíná dobu egyptských faraonů a talent, nad kterým se tají dech. Její sen byl stát se architektkou, ale život tomu chtěl jinak a přes soutěž o královnu krásy se dostala k navrhování vlastních šatů, malbě na plátno, designu interiérů a malbě na zdi, po počítačovou grafiku a fotografie. Harmonie a barvy z ní čiší tak, jako z jejích obrazů. A stejně, jako její milovaná kočka umí dát najevo přízeň, ale určitě i vycenit zuby. Žena, která se s životem pere, ale bere ho takový, jaký je. Romana Štrynclová.
Design a obrovské bílé plátno
Na střední škole jsi byla na Gymnáziu Matyáše Lercha v Brně, co bylo dál?
Šla jsem na architekturu. Vysněná škola, jenomže jsem se v zápětí po revoluci zúčastnila Miss a pod dojmem toho, že se mi otvírá celý svět, jsem školu přerušila a už jsem se k ní nevrátila. Nicméně mám za sebou tři a půl roku, které mi daly hodně a provází mě dál v životě. Ale s titulem by bylo vše snazší, převážně první dojem. Když už na té škole člověk je, měl by ji dodělat. Za to to stojí.
Vrátila ses k architektuře za pár let?
Začala jsem navrhovat interiéry, což je jakoby návrat zpět k architektuře. A taky malovat po zdech. Už to dělám několik let, ale ten boom začíná teprve teď. Lidi si sice dávají tapety, ale ty jsou neosobní, naopak malba na zeď může být daleko zajímavější. Pořád se to, ať už maluju tužkou na papír nebo štětcem po zdech, hrozně prolíná a jsou to stejný věci. Velkou výhodou a pomocí je i můj přítel, který se architekturou zabývá celý život.
Jak tě napadlo malovat po zdech?
K tomu jsem se dostala úplně náhodou. Jednou jsem se v roce 2003 nebo 2004 ráno probudila a už mě hodně dlouho rozčilovala zašpiněná zeď kolem vypínače. Tak jsem si tam nakreslila jednu obrovskou kytku v perspektivě. Líbilo se to. A pro mě je to taky úžasný. Zeď je jedno obrovský plátno.
Komu nejčastěji maluješ po zdech?
Spíš přátelům, mám jejich důvěru. A hlavně sama sobě doma. Můžu si vyzkoušet různé barvy a techniky a nikdo mi do toho nemůže mluvit.
Jak víš, co komu sedne? Podle mě je to hodně osobní věc mít něco tak velkého na zdi. Nevím, jestli bych do toho šla jen tak.
Ať už jsou to malby na zeď nebo interiéry, je hrozně důležitý si s lidmi popovídat, abychom se poznali. Nejdřív je nechám mluvit, nebo je navádím, abych se dozvěděla, jaké mají o tom bydlení představy. Jejich představy se samozřejmě vůbec nemusí ztotožňovat s mýma. Můj názor je takový, ať se tam cítí dobře a ať jim to funguje a ať to něco je. To kouzlo je spíš v tom, že mají pak něco výjimečnýho. A ne, že se přesně drží trendů, který teď letí.
Vzpomeneš si na nějakou konkrétní malbu na zeď?
Tak například bramboříková stěna. Kamarádka měla v novostavbě hnědobílou kuchyň, do které nevěděla co dát. Řekly jsme si, že to pomalujeme. Tehdy náhodou dostala brambořík, růžový. Poprosila tedy mě, ať jí to vymaluju. Jenže si myslela, že jí to celé natřu na růžovo. Já jsem to pojala, jako bramboříkovou stěnu, na které musí něco být. V podkladu jsou kytky, není to nic, co by praštilo do očí, ale prostě ne jen růžová stěna. Považuju ji v poslední době za svůj nejlepší počin.
Jaký typ barvy se na to používá?
Těch barev je spousta, ale my jsme nakonec zvolili syntetiku. Daly se použít interiérové barvy na zeď a potom je přetřít lakem, ale asi by to nemělo takovej lesk. Se syntetikou je akorát problém, že se dá buď zase přemalovat, nebo obložit. Ale jinak se to musí hodně pracně seškrabat. S barvou se dělá dobře, jen jsem si na ni musela zvyknout.
Láska je láska – obrazy
Svoje obrazy řadíš do tematických kolekcí. Ta první má název Prvotiny. Jsou rozdílné oproti ostatním po nich. Jaký je v nich hlavní rozdíl?
Prvotiny byly malované kdysi, kdy jsem zkoušela, je v nich možná daleko větší uvolněnost. Jsou na lepence, protože jsem si myslela, že ušetřím. Ale jinak se, aspoň pro mě, maluje na plátno a jinak na lepenku. Při rámování se kroutily a dělaly neplechu. Od té doby, co jsem začala s plátnem, jsem úplně uchvácená. Přes všechny kurzy kreslení, které doprovázely architekturu, jsem v oleji samouk.
Jaký mají na Prvotiny názor lidé?
Lidi se dělí na ty, kteří řeknou, že Prvotiny jsou úžasný, a to ostatní je nezajímá a obráceně. Ale tak je to se vším.
Natáhla jsi tedy plátno, vzala olejové barvy, a co se ti dál honilo hlavou?
Chtěla jsem mít nějakou ucelenou kolekci. První, co vzniklo, byly Zvířata. Hrála jsem si se zvířatama a jejich pozadím, aby to mělo nějaký vtip. Například to selátko s bachyní je v kaktusech, protože má podobnou kresbu srsti. Jako většina holek jsem se zajímala o horoskopy. To mě dovedlo k symbolice. Mám spousty knížek, materiálů a přišlo mi výborné hledat kladné symboly a k nim nějaké další doplňující. Je to v podstatě taková skládačka a hra s barvami. Někdo může říct, že to nemá vlastně žádnou výtvarnou hodnotu, někoho to naopak může naprosto uchvátit.
Která kolekce je poslední?
Poslední je řada Afrika. Ta si získala strašně moc příznivců. Potěšil mě názor, že to předtím je takový malování, ale tohle už jsou obrazy. A tak si říkám, že teď je dobře, že mám dva tři roky pauzu. Zkusím se vrátit k té volnější tvorbě a nebudu si říkat, že to chci někam zaškatulkovat.
Jak dlouho ti trvá namalovat jeden obraz? Dá se to vůbec počítat?
Já nejsem ten typ, který by dokázal mít řád a ráno zajít do ateliéru a strávit tam tu pracovní dobu. To u mě vůbec nejde, musím na to mít náladu. Kdysi mi jeden kamarád řekl, že obraz je hotový, kdy je autor rozhodnutý, že je hotový. Obraz je věc, na které se dá pracovat až do smrti. Jde o to se rozhodnout a přestat malovat.
Měla jsi zatím celkem dvě výstavy. Jedna byla v roce 2001 v Městském divadle Brno, druhá v roce 2007 opět v Brně, tentokrát v Domě Pánů z Lipé. Jak na tuhle výstavu vzpomínáš?
Byla to krásná výstava, na kterou vzpomínám hrozně ráda. Koncem roku 2006 jsem začala jako fotografka spolupracovat s divadlem Klauniky. Režisér Zdeněk Mazač zrealizoval představení mentálně postižených s názvem Strany mírného pokroku v mezích zákona čili přírodního. Poznala jsem je, když mě před Vánocemi kamarádka vytáhla na jejich sraz. Od té doby patří do mého života. Na zahájení výstavy hráli svoje divadlo a většina lidí ani nepoznala, že jsou postižení. Tehdy mi to tak nepřišlo, ale když jsem se pak koukala na fotky, bylo to opravdu ve velkém.
Kolik tam celkem bylo obrazů a které?
Dům Pánů z Lipé je patrová budova s nádvořím. Já jsem měla zabraný všechny tři patra. Ve vitrínách na ochozech mohly obrazy vyset víc jak měsíc a nikdo s nimi neměl žádnou práci. Byly tam všechny Znamení, Zvěrokruhy, Afrika… Celkem přes padesát obrazů.
Jaké jsi zaznamenala ohlasy lidí? Prodalo se hodně obrazů?
Ohlas byl pozitivní. Ale popravdě je mi zatím záhadou jak se dopracovat k rozprodání obrazů už při vernisáži. Slyšela jsem, že se to děje, tak si říkám, že mě ten boom prodeje teprve čeká. I odhadnutí ,,favorita,, je složité. Můj nejoblíbenější zůstane téměř nepovšimnutý a ten ,,nic moc,, se prodá mezi prvními. Zase je fajn, že favorit zůstává doma a neopouští mě.
Není to tím, že lidi dnes neumí poznat, co je umění?
Dlouho se bavím tím, co je umění. Jaká je definice. Já si říkám, tak umění je udělat někomu radost. Jenomže je pravda, že někdo má strašnou radost z porcelánovýho slona, kterej se vyrábí ve velkým. Ale jestli výsledkem je radost, tak o co jde.
Blonďatá, na krátko ostříhaná kráska z Moravy
Jak vnímáš tehdejší soutěž o královnu krásy? Přihlásila ses sama?
Přihlásila jsem se na popud fotografa Jefa Kratochvíla. Byl to třetí ročník Československé Miss. Já jsem byla ve věku, kdy mě to zajímalo, jak to probíhá, jaké jsou ceny a všechno okolo. Přes neveřejná kola jsem se dostala do finále.
Jak jsi tehdy nakonec dopadla?
Vyhrála jsem Miss Moravy a Miss Sympatie. Vítězkou se stala Míša Maláčová, dodnes moje velká kamarádka.
V reklamě dnes říkají, že se vítězkám otevře svět. Je to tak?
V té době to tak moc nebylo. Sice nám slibovali, jak budeme chodit po přehlídkách, ale mě víc bavilo organizovat, než předvádět. Otevřeli jsme tehdy v Brně Zadní Trakt jako první umělecko-průmyslové centrum. V tehdejší době to bylo něco hrozně výjimečného a zajímavého. Začala jsem navrhovat oblečení a později měla vlastní značku Romy Rose. Díky titulu Miss bylo všechno snazší.
Dnes jsou vítězky zahrnovány hodnotnými cenami. Co jsi vyhrála jako Miss Sympatie?
Vyhrála jsem favorita, který na tehdejší auto byl terno. Pak televizi, tři zájezdy a spoustu blbostí, ale v podstatě na tehdejší dobu hodnotných. Už jen za to auto to stálo.
Vzpomeneš si na nějaký nejkrásnější moment?
Nejkrásnější zážitek z celé Miss byl, kdy dvě Brňačky, Michaela a já, získaly ve finále v Ostravě dvě nejvyšší umístění. Druhý den jsme ve svých nových vozech jely tou stejnou trasou domů. Seděla jsem vepředu, řídil tatínek, protože jsem ještě neměla řidičák. Podél cesty čekala spousta lidí, až nám bude moct zamávat. To byl opravdu silný zážitek.
Změnilo to náhled lidí na tebe? Když to dnes můžeš docela objektivně posoudit, šla bys do toho podruhé?
Náhled lidí to změní, ale kdybych to měla vrátit, tak na tu soutěž klidně půjdu znova. Ale budu chytřejší a budu se snažit toho víc využít. Jinak si člověk život koriguje sám.
Aby toho nebylo málo…
Vidím tady ležet foťák. Neříkej, že i profesionálně fotíš.
Fotím jako amatér, fotím strašně ráda a fotím všechno. Nejvíc jsem se rozfotila, a taky asi i naučila, když můj bývalý přítel jezdil enduro (terénní motorky – pozn. red.). Z toho, že jsem fotila jenom jeho, se stalo, že jsem fotila všechny a hrozně mě to bavilo. Do toho strašně ráda fotím koncerty, protože spousta mých přátel jsou muzikanti. Kde mi nevyjde kvalita, doháním úpravu fotek na počítači. Z toho vznikly některé grafiky, které mám taky na svých stránkách.
Jsi sama svým pánem?
V podstatě jsem vděčná, že si až na loňskou proluku v zaměstnání, můžu dělat, co chci. Tehdy jsem prodala byt a koupila dům, ale skončila finančně vyčerpaná a poprvé jsem šla do práce a ukončila od roku 93 živnost. Ale zjistila jsem, že tudy cesta nevede a rychle jsem se vrátila domů. Tak jsem nejšťastnější. I když člověk si musí srovnat nároky a zredukovat přání. Ale jde to a ta volnost je důležitější, jak peníze. Momentálně se chystám k plátnům vrátit. Už na mě moje okolí tlačí, ale všechno bude, jak má být.
Vanda Bukovská
Více www.stryncl.cz
Loading ...
Loading ...
