Slovenští bratři a české sestry spojili síly, aby vytvořili projekt veskrze unikátní. Pro své fanoušky připravili sérii koncertů, které je posadí na … rozhodně zaujme Zasvěcení již ví a nezasvěcení se právě dozví, že Horkýže Slíže a Tři sestry pořádají turné po českých městech, a to, co si pro své fandy připravili, bude [...]]]>

Slovenští bratři a české sestry spojili síly, aby vytvořili projekt veskrze unikátní. Pro své fanoušky připravili sérii koncertů, které je posadí na … rozhodně zaujme Zasvěcení již ví a nezasvěcení se právě dozví, že Horkýže Slíže a Tři sestry pořádají turné po českých městech, a to, co si pro své fandy připravili, bude určitě bomba. Študák měl jedinečnou příležitost porozprávět s hlavními představiteli těchto kapel, Lou Fanánkem Hagenem a Kukem, nejen o plánovaném turné. Výsledek Vám jako předčasný dáreček k Vánocům servírujeme již nyní…

Chystáte speciální turné Bratia & Sestry tour 2010. Na co se Vaši fanoušci mohou těšit?

Fanánek: Myslíme, že naše dvě kapely jdou výborně k sobě. Fanoušci se tedy můžou těšit na průřez dosavadní tvorbou, takže na to nejlepší v necelých čtyřech hodinách hudby.

Kuko: Je známe, že Tři sestry počas koncertu rozdávajú pivo, my sme sa zamerali na Shanghai Colu. Na skladbu Frankie doparoma vyťahujeme z publika fanušika, ktorý si môže s nami zahrať na basgitare, a následne mu ju darujeme.

Jak vznikl tento nápad?

Kuko: Magor basák zo Sestier potreboval niečo přeložit do Slovenčiny, tak volal nášmu bubeníkovi Marekovi, ktorý mu to preložil, ale nakoľko sa mu nevedel dovolať naspäť. Volal ich tourmanagerovi Mafunovi, či by ten preložený text nemohol preposlat Magorovi. Ten mu nadiktoval na Magora email, aby mu to náš Marek mohol poslať. Medzitým kapele Jasná Páka, s ktorou kapela Tři sestry plánovala turné, náhle onemocnel spevák, a keďže si Magor s našim Marekom práve četovali, slovo dalo slovo a dohodli sa na spoločnom turné Bratia a Sestry tour.

Fanánek: My jsme to chtěli udělat už loni, ale bylo to moc narychlo, ale o to víc jsme se těšili na letošní rok. Uvidíme na konci, ale myslím, že by to mohlo být pro lidi záživný, tak doufám, že lidi to ocení a budou chodit.

Vyjde i nějaký záznam tohoto koncertu?

Fanánek: Neuvažujeme o tom, leda nějaký pirátský od zvukaře

Kuko: My by sme samozrejme nejaký záznam chceli, ale zároveň by sme chceli niečo netradičné. Rokujeme s jedným šikovným výtvarníkom, ktorý by mohol celý koncert stvárniť ako komiks. Aj s tými bublinami nad hlavami. Už vidím ilustrovaného Fanánka, jak má nad hlavou napísane: Daaaam si sedum pif a jednu zelenooou!

Budete také hrát společně s Horkýže Slíže?

Fanánek: Chystáme asi dvě písničky. Chtěli jsme si i nacvičit navzájem svoje hymny. My bychom si zahráli tu slovenskou, ta je taková jadrnější, a zkusili bychom do toho nějak upravit text české hymny, tak to bude taková divočina.

Jednou z dvanácti zastávek bude i Třebíč. Bojíte se překvapení z rána?

Fanánek: Nebojíme. Ono to nebylo tak hrozné překvapení. Teď bude konečně ta historka popsaná v nové knize Járo kakao, což jsou takové moje historky z koncertů. Járo kakao vyjde před Vánocemi, takže  se všichni konečně dozvědí, jak to všechno bylo.

Kuko: Neviem, či som pochopil otázku, pripadá mi to ako úryvok z nejakej piesne. Ak máte namysli alkoholické orgie s našimi českými bratmi, tak toho sa nebojím. Ako je známe, pre Fanánka a spol. je pitie alkoholických nápojov veľkou neznámou a my tiež prakticky nezvykneme…

Celkem často hrajete i v poměrně malých městech, po klubech a kulturácích – vybíráte si je raději než velké stadiony a haly?

Fanánek: Ne, nevybíráme. Velké haly a stadiony jsou pitomý a kulturáky taky. Nejlepší jsou open air koncerty někde na vesnici, na nějakém fotbalovém hřišti nebo na koupališti. Sice musí vyjít počasí, ale venku nebývají takové rozdíly teplot na pódiu a v šatně jako v těch halách, speciálně zimních, to je příšerný, a navíc je to tam nenazvučitelné. Venku je to prostě vrchol našeho ročního konání. V zimě jsou ty haly a stadiony, jaro a podzim, to je pár koncertů pokory, my je tak jmenujeme, a to jsou takový ty malinký jako Louňovice pod Blaníkem, Volduchy u Rokycan a tak.

Kuko: To, či to bude v malom alebo veľkom meste, rozhoduje management. Ja osobne nemám problém ani s malými ani s velkými mestami, ani s klubmi, ani s kulturákmi, ani so štadionmi, ani s halami. Všetky koncerty sú pre nás normálne. To keby prišiel Guns and Roses do Veľkej Mače, tak tomu poviem, že sa asi blíži koniec sveta, ale to nie je náš prípad.

Býváte před koncerty nervózní? Jak to řešíte?

Fanánek: Zdá se to nepravděpodobné, ale já jo. Nemám rád, když by tam právě měla být nějaká tlachanda nebo rozhovor s někým. Já se prostě částečně soustředím. Sice ne tak, že bych byl otočenej čelem ke zdi a meditoval, ale musím se bavit se svými lidmi o úplných blbostech, protože oni se taky chystají, a to je takový rituál. Takže s Jarouškem, s Vránou a s Magorem žertujeme a během toho si chystáme nástroje a já texty.

Kuko: U nás na Slovensku sa nervozita a tréma dajú vyoperovať, len Vám potom hrozí, že si ľudia myslia, že vás ten koncert ani nebaví. Ja si myslím, že zdravá tréma nie je na škodu.

Máte nějakou veselou „historku z natáčení“, respektive z koncertu? Přihodil se Vám nějaký pořádný trapas, kterému se dnes s chutí zasmějete?

Fanánek: No, těch se stala spousta, jsou o tom už dvě knihy, dohromady asi o osmi stech stránkách, takže doporučuji knihy Sestrovský historie, tam je spousta těchhle věcí.

Většina kapel v průběhu času mění styl svých textů, hudby i svoje názory… Změnili jste se i Vy?

Fanánek: Určitě. Měníme obsah textů. Já speciálně teď řeším krizi středního věku. Zní to sice jako klišé, ale bohužel mě to zcela postihlo, takže s tím teďka bojuju. I názory jsme samozřejmě změnili, protože když člověk hraje dvacet pět let, tak to na něm musí nechat nějakou stopu. Já si myslím, že když někdo nemění názory, tak to je špatně, protože takový člověk se vůbec nerozvíjí. A naše publikum se mění tak, že dorůstá. Chodí mladí. Někteří jsou mladší než moje děti, tak to je takové zajímavé.

Kuko: Každý človek sa mení. A s ním sa mení aj tvorba skladieb. Už len zostáva dúfať, že to celé speje k lepšímu, lebo nie vždy je to tak. A samozrejme netreba zabudnúť na to, že sa vám mení aj publikum. Starne, mladne a hlavne stále čaká nejaké prekvapenia na koncertoch.

Jak vlastně vznikla Vaše přezdívka?

Kuko: Kuko? To je skratka od kučeravého kokota. Keď som bol mladší a mal som ešte viac vlasov, tak vtedy mi to nejak prischlo.

Jaký song po Vás fanoušci nejčastěji požadují? Nepřejedlo se Vám to už?

Fanánek: Tak to je většinou Zelená, Život je takovej a tak. Průšu chtěj hodně, toho jsme často hrávali, ale teď ho zrovna nehrajeme. To jsou takové stabilní věci, ale my je máme rádi, takže když se nám to přejídá, tak to vyškrtneme a nehrajeme to, i když to lidi chtějí. Ale třeba Zelená, Život je takovej a Kovárna jsou v repertoáru už hrozně dlouho a ty se prostě vyškrtnout nedají. A to k těm Sestrám patří, to se nemůže přejíst, to by bylo špatně.

Kuko: Chvalabohu nie sme kapela jedného hitu a je super, že na túto otázku nemám priamočiaru odpoveď. Určite máte na mysli niečo ako Visací Zámek a Traktor. Myslim, že je to trochu aj o tom, ako sa k tomu kapela postaví. Myslím, že Visáči majú aj lepšie skladby ako Traktor, a keby ho nezahrali, nič sa nestane.

Máte k nějaké písničce zvláštní osobní vztah?

Fanánek: Já je mám všechny rád. Třeba Aidu, tu mám hodně rád a mají ji rádi i lidi, ta se prostě podařila, je to výborná muzika a text tam taky sednul.

Kuko: My fucking brother. Ako jediná je v angličtine, a preto je v našom podaní ojedinelá. A samozrejme vždy mám kladný vzťah k novším skladbám, pretože sú čerstvé a dodávajú mne osobne novú krv.

Je na muzice něco, co Vás vyloženě nebaví?

Kuko: Nie.

Fanánek: Ano, nahrávání desek. Je to vopruz nejvyššího kalibru. Celé je to takové kouzelnictví a na jakési náhodě záleží, jestli to bude hrát dobře, nebo nebude. Pak si to ale lidi někde vypálí a prodá se toho málo, a to mě fakt nebaví. Koncerty mě baví, tam se prostě začne a jede to, nikdo se nevrací, neopravuje se.

Máte jako kapela nějaký sen, který byste si chtěli splnit?

Fanánek: My bychom se chtěli dožít aspoň tolika let jako Olympic, hrát furt a dělat dobré koncerty. 

Co je pro Vás nejvíc inspirativní při skládání? Dá se to vůbec zobecnit?

Kuko: Nedá.

Fanánek: Opět řeknu klišé: „život sám“. To znamená historky, co slyším od lidí nebo sám zažiju, a pak to sepíšu u počítače. Rozhodně to není tak, že bych v hospodě psal texty.

Živíte se vedle hudby ještě něčím jiným?

Kuko: Nie.

Fanánek: Ne. Sice také třeba textuju muzikály nebo jsem dělal reklamní texty, ale to je pořád ta oblast práce s texty. Hlavní jsou Tři sestry.

Uvažoval jste někdy, co byste dělal, kdybyste se hudbou neživil vůbec?

Kuko: To každý nad tým uvažoval, čo by robil, keby nerobil to, čo robí. Mňa hudba baví, a ak by

to nebola hudba, bol by som rád, keby to bolo niečo podobné. Závidím napr. hercom

ich pestrý život. To by ma bavilo študovať.

Fanánek: Já bych byl asi v té reklamce. Tam mi to docela šlo a byly tam i dobré peníze, ale člověk je tam víc vázaný. Tohle je přece jenom svoboda, mít vlastní kapelu, a dělat si tam opravdu, co člověk chce. Tady musím respektovat jen světonázor své skupiny, aby se moje osobní postoje nebily s ostatními, ale to se naštěstí nestává.

Jak nesou Vaše děti, že mají slavného tatínka?

Kuko: Moji v pohode. Akurát ich to takisto ťahá k hudbe, lebo je to nákazlivé. Myslím tým, že sa k tomu ľahšie dostanú, keď sa odmalička potkýňajú doma o gitary. Tak to chodí. Keby som bol hokejistom, môžte hádať, s čím by sa najčastejšie moji synovia hrali.

Co jejich kamarádi? Chodili nebo chodí za Vámi pro autogram nebo žadonili volňásky na koncert?

Kuko: Oni nie, ale ich rodičia ano.

Jaký je Váš postoj ke kopírování hudby a nelegálnímu stahování z internetu?

Fanánek: Můj postoj je vlažný. Já taky občas něco stáhnu, takže nejdu příkladem. Ale myslím si, že technologie by měla být prostě taková, aby to nešlo. Když byly jenom gramodesky, tak nešlo jinak než je koupit, a když pak byly pásky, ať už kotouče nebo kazety, fungovaly obdobně. Když se udělala druhá kopie, tak to bylo špatné, a třetí kopie už byla úplně neposlouchatelná. Nuly a jedničky mají tu výhodu, ale i nevýhodu, že jsou úplně identické, i když se milionkrát zkopírují. Takže si myslím, že problém je v tom médiu. Když je tu ta možnost, tak se od lidí nedá čekat, že budou tak disciplinovaní.

Kuko: Každý hádam pochopil, že s predajmi CD to už bude iba horšie. Treba si určiť iné priority. Cedečká na pultoch, to je vlastne už iba taká povinná jazda. Dnes ľudí zaujímajú hlavne živé koncerty a videoklipy napr. na You-Tube.

Napadá Vás nějaké účinné protiopatření?

Fanánek: To by byl krok zpátky, ale desky byly v tomhle spolehlivé. Já jako malý člověk můžu být jen smutný, že dá práci nahrát tu desku a pak se jich prodá málo, takže se ani nevyplatí je vydávat. Pak ti lidi přijdou o to, že některý kapely nemají na to vydat album nebo nahrát je pořádně, protože studia jsou drahá, a pokud nemají dostatečné zástupy fanoušků, tak to prostě nedají.

Mezi studenty se teď hodně řeší školné. Byl byste Vy osobně ochoten platit za vzdělávání?

Fanánek: Ano, to by mělo být samozřejmé. V cizině jsou na to půjčky, detailně se o to nezajímám, ale tam to funguje. Tím by se vyřešila úroveň škol, bylo by možné zaplatit pedagogy, vybavení. Myslím si, že náš stát není takový „nafťák“ jako třeba Norsko nebo Kuvajt, aby mohl platit školy na vysoké úrovni. Pak je akorát věčný problém, že ty peníze nejsou.

Jaké máte plány na rok 2011? Na co se můžeme těšit?

Kuko: Na koncerty, ktoré sa budeme snažiť spestriť, aby sa naši fanúšikovia nenudili. Stále im ponúkať niečo nové, čo ich pobaví a nabudí.

Fanánek: Můžeme se těšit, že Sestry snad budou stále hrát a že v plné síle nakročí do 26. roku svého života.

Ještě jednou děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů a spoustu dalších hudebních pecek!

PD

[View with PicLens]

Rozpadání nás stmeluje

Na koncertě jsi říkal, že se můžete rozpadnout. Vážně si myslíš, že se to může stát?

To se stane hned. My se rozpadáme desetkrát až dvacetkrát denně, ale rozpady nás vlastně paradoxně stmelují.

Máte v kapele časté neshody?

Je zvláštní, že i když jsme spolu teď trávili spoustu času, nevznikla žádná vážnější ponorka. Teď jsme [...]]]>

Rozpadání nás stmeluje

Na koncertě jsi říkal, že se můžete rozpadnout. Vážně si myslíš, že se to může stát?

To se stane hned. My se rozpadáme desetkrát až dvacetkrát denně, ale rozpady nás vlastně paradoxně stmelují.

Máte v kapele časté neshody?

Je zvláštní, že i když jsme spolu teď trávili spoustu času, nevznikla žádná vážnější ponorka. Teď jsme dva měsíce ve studiu natáčeli novou dvoudesku, k tomu jsme jezdili po koncertech a dokončovali knížku o naší historii. Jasně, hádáme se o písničkách a tak, ale žádný závažný problém nemáme.

Teď hodně jedu youtube

Máte nějaké hudební vzdělání?

My jsme s bráchou chodili na soukromé hodiny, ostatní kluci mají konzervatoře. Ale já třeba teď hodně jedu youtube. Říká se, že když se člověk potřebuje naučit hrát na nějaký nástroj, tak na youtube najde všechno, co potřebuje. Jsou tam vážně výborně udělaný školy.

Když jste začínali, byli jste dost alternativní. Teď to vypadá, že jste vaši muziku trochu přizpůsobili festivalovému stylu, je to tak?

Když jsme začínali, tak festivaly nebyly běžná záležitost. Teď je z toho už festivalová kultura, už je to úplně běžné. Festivalů je dneska už moc, ale když to baví lidi, baví i nás na ty festivaly jezdit.

Je možný, že jednou budeme prostě trapný

A jak to vidíš s Wohnouty dál?

Zatím nás to baví. Je možný, že jednou budeme prostě trapný. Ale i když budeme trapný, bude nás to třeba pořád bavit.

Měníte vaši show na koncertech?

My jsme si dřív dali závazek, že budeme ta kapela, co skáče po pódiu a tak. Najednou jsme ale zjistili, že jsme se posunuli a že už nás to tolik nebaví. Nemůžeme to prostě dělat donekonečna. Chceš hrát a chceš to dělat jinak. A někdy na těch lidech cítím, že jim to na těch koncertech chybí, že se v tom publiku projevují trochu jinak.

Jak jsi na tom se skládáním? Jde to pořád hladce?

Osobně furt narážím na problém, že už se mi nechce skládat písničky, na které lidi paří. Ale na druhou stranu vím, že jiné písničky pak nefungují na koncertech. Mě baví písničky, které jsem ještě nedělal, ale pro lidi je to nepoužitelné. Vím, co na ty lidi bude fungovat, a tak to dělám. Jenže to je moje věčný dilema. My si ale říkáme, že tu hudbu neděláme pro sebe, ale pro ty, kdo nás poslouchají.

Ale některé projekty děláš vyloženě pro sebe, ne?

Ano, například Homolka a Tobolka. Tam jsem si udělal radost jenom pro sebe. Bylo mi jasný, že jsem zabrousil do úplně jiných vod a spousta lidí mi to hodí na hlavu. A stalo se, ale vůbec jsem to neřešil. Prostě jsem dělal to, co mě momentálně zajímá. Pro mě ta akustika byla úplně nová. U Homolky a Tobolky přijdeš do studia a musíš to natočit najednou. Tu písničku hraješ s tím, že ji nesmíš zkazit, jinak jedeš zase od začátku, takže to pro mě byla taková výzva.

Plánujeme turné po Indii

Koncertujete také v cizině?

S Wohnoutama jsme byli v Anglii, ve Švýcarsku, v Polsku, ale moc to nefungovalo. Teď ale v lednu plánujeme turné po Indii. My jsme si řekli, že to zkusíme v sérii klubů, kde by ty koncerty šly udělat. Odvezeme si tam akorát kytary, bicí, kombo a zbytek půjčíme. Akorát s těmi Indy je strašná domluva. Oni jsou furt „mañana“.

A pro koho tam budete hrát?

Bude to pro Indy. Když jsme byli v Indii před pěti lety, brali jsme si kytary, a když jsme je vytáhli, tak to bylo jako magnet na lidi. Oni se hned seběhli, a tak jsme tam dělali spontánně koncerty a učili jsme ty Indy zpívat písničky od Wohnoutů.

Takže někteří Indové už vás znají.

Ano, na cestách po Indii jsme jim rozdávali naše cédéčka. Když jsme jednou putovali do Váránasí, tak jsme po cestě potkali jednoho poutníka, který prakticky neměl skoro nic. Oni jsou v Indii hrozně zatížení na putování. A tak jsme tomu poutníkovi dali naše CD, takže jeho veškerý majetek byl Šivův trojzubec, pytlík s pár osobními věcmi a naše cédéčko Wohnoutů.

Až mi bude padesát, pojedu na kole do Indie

Četl jsem, že jste jeli až do Turecka na kolech. To musel být záhul!

Jeli jsme do Istanbulu. Dali jsme denně 100 až 140 km. Když jsme vyjeli a měli jsme za sebou první dva kilometry, říkali jsme si: „Tak teď ještě dalších 2 000 kiláků.“ Nejvíc byl člověk hotový z těch prvních deseti kilometrů, taháš s sebou pánev na vaření a všechny věci. Po pěti kilometrech jsem si říkal: „Ty krávo, to nedám!“ Ale zvládli jsme to. A zpátky jsme už letěli.

Tak to vás obdivuju!

Akorát od té doby mám problémy s rukama. Z kola mám záněty šlach, takže jsem musel kompletně překopat styl hry na kytaru. Po této cestě jsem si uvědomil, jak jsou ruce důležité, protože jsem nebyl schopný zahrát akord. Celý podzim jsem běhal po doktorech a nesměl jsem hrát. Strašili mě, že to budu mít chronické, ale není to tak hrozné. Na kytaru už můžu, ale zatím nesmím moc vyvádět.

Přemýšlel jsem, že bych hrál na kytaru pravou rukou, tak hrál Hendrix a vlastně i zakladatel Wohnoutů. Ten hrál na kytaru úplně obráceně.

Takže na kolo už ne, nebo bys přece jen rád někam vyrazil?

Já jsem měl vždycky sen jet do Indie na kole. Měli jsme dokonce vymyšlený trasy, ale na to potřebuješ ??? Teď mám rodinu, teď to nejde. Ale až mi bude padesát, tak to uskutečním.

Kam by ses chtěl ještě podívat? Co tě nejvíc láká?

Do Afriky. Lákají mě národní parky. A taky mě od malička láká Rusko. Je to strašně paradoxní, svérázná země. Rusáci jako takoví mně vadí, ale Rusko jako země mě hrozně láká a zajímá.

Navíc máme předky někde od Uralu. Můj praděda si namluvil za války prababičku a měl s ní dědu, takže mě to tam táhne. Hlavně Ural a dál, Sibiř a Bajkal, to je pro mě srdcová záležitost, ty vesnice, chalupy, břízy, rozbahněný cesty a tak.

Očividně tě láká dobrodružství. Tvoje představa o dovolené je nevšední.

Samozřejmě, že je to dobrodružství, ale není to tak, jak si lidi představují. Je to prostě jízda stopem nebo vlakem, jako u nás. Taky jsme jezdili, že jsme si koupili letenku a lítali jsme do Hongkongu, přes Čínu, Kambodžu, Laos, prostě jsme improvizovali. To dobrodružství je ale v tom, že ti lidé budou jiní, že to bude špinavější, exotičtější, ale není to tak, že bychom se prodírali s mačetami džunglí. I když je fakt, že na takové dovolené jsme taky byli

Vybíráš si hodně exotické země. Uvažoval jsi o založení vlastní – alternativní – cestovky?

Člověk si vždycky říká, že je spousta důvodů, proč by nemohl jet. Vždycky když říkám: „Pojeď se mnou do tamté země,“ všichni souhlasí. Jenže pak obrátí, že nemůžou. Nejtěžší je se rozhodnout. Prostě jít na letiště a koupit si letenku. A když už máš letenku za pětadvacet tisíc, tak už nepřemýšlíš, že nepojedeš. Prostě se sbalíš a jedeš.

Teď máš malou dceru. Jak dítě ovlivnilo tvoje cestování?

Cestování teď úplně ovlivňuje rodina. Teď už musíš být perfektně připravený a strašně moc zodpovědný, když už je dítě na světě.

Vlastně jste na tom teď s bráchou stejně, co?

Brácha má výhodu. Já jezdím se svou rodinou. Zato oni mají každý jinou představu o cestování. Dara jede raději do Vegas a brácha do Indie, takže se s hlídáním vystřídají.

Která země se ti nejvíc líbila?

Mně se strašně líbila Venezuela a Barma. Jihovýchodní Asie se mi taky líbila, ale není to Indie. Tam jsou totiž hrozně vyspělý. Indie je na konci civilizace a to se mi právě líbí.

Na grafice bylo plno, tak jsem šel na loutkařskou

Co je vlastně tvoje práce? Uživí tě koncertování?

Práci mám normální. Živím se grafikou. Přes týden pracuji na grafice, o víkendech koncertujeme. Kdybych si měl vybrat, tak grafiku. Na druhou stranu, ono záleží, jakou grafiku děláš. Když se tím člověk živí, tak je to jiné. Teď mám dost peněz z kapely, tak si můžu vybrat. Nemusím dělat reklamy na šampony a tak. Kdyby to bylo jen o grafice, budu muset brát všechno.

Takže si radši vybíráš kreativní projekty?

Teď si vybírám, co mě baví. Když jsem to dřív dělal, abych se uživil, tak jsem se podepisoval pod pseudonymem, protože jsem některé projekty musel vzít, i když se mi do nich nechtělo. Dělal jsem třeba grafiku pro dechovky nebo country kapely, a proto jsem se nepodepisoval vlastním jménem.

Jsi hudebník a grafik, ale vystudoval jsi loutkařskou střední školu? Proč zrovna loutky?

Já chtěl vždycky kreslit. Šel jsem tam proto, že mě vyhodili z jiné školy, kde se jen chvilku malovalo a jinak tam byla matika, fyzika, čeština… a to mě štvalo. Tak jsem hledal něco lepšího, a protože na grafice bylo plno, tak jsem šel na loutkařskou. Ale po maturitě jsem s tím skončil. Pro loutkaře tady bohužel není moc uplatnění. Většina míst je zabraných a jedna z mála možností, jak se jako loutkař uživit, je vyrábět loutky na Karlův most

Nejtěžší je všechno dotáhnout do konce

Jak vlastně vznikl projekt Homolka a Tobolka? Ten název mě zaujal. Mně se tak vždycky posmívali ve škole a hrozně mě to štvalo.

To vzniklo úplně náhodou. Každý rok v lednu a únoru máme kapelové prázdniny na cestování a dovolenou. Minulou zimu jsem nikam neodjel, protože se mi narodila dcera, a když jsme nehráli s kapelou, potřeboval jsem pořád něco vymýšlet. A tak vznikl tenhle akustický projekt. Sem tam koncertuju, ale nemám na to čas.

Na svém blogu máš spoustu vlastních textů. Máš s nimi nějaké další plány?

Já píšu furt, abych se udržoval ve formě, a pak to dávám na web. Ale dělám to nezávazně. Nemám plány, že bych to dokončil, jen prostě, když mě to chytne, tak sednu a píšu. Paradox ale je, že já míval strašně špatný pravopis, z češtiny jsem míval čtyřky.

Jsi ohromně kreativní člověk. Máš rozjetou spoustu projektů. Je ale nějaký problém, na který narážíš?

Obecně mě baví dělat věci od začátku. Nejhorší ale je, že mám fůru nápadů a největší problém je ta realizace. Devadesát procent z toho úplně zahodím, a navíc je to řehole. Nejtěžší je to všechno dotáhnout do konce a na tom krachuje fůra lidí.

Tak ti přeji spoustu dalších dobrých nápadů i sílu a čas je realizovat.

Díky za rozhovor.

Honza Homola

Nejprodávanější český romanopisec, bývalý pedagog a blogger. Tím vším je Michal Viewegh. Mnozí jeho knihy považují za nízké, jiní na něj nedají dopustit a s napětím očekávají jeho další počin. Na podzim tohoto roku se Michal Viewegh blýskne hned dvakrát. Vychází nový román Biomanželka a v kině budeme moci shlédnout film Román pro muže. [...]]]>

Nejprodávanější český romanopisec, bývalý pedagog a blogger. Tím vším je Michal Viewegh. Mnozí jeho knihy považují za nízké, jiní na něj nedají dopustit a s napětím očekávají jeho další počin. Na podzim tohoto roku se Michal Viewegh blýskne hned dvakrát. Vychází nový román Biomanželka a v kině budeme moci shlédnout film Román pro muže. Těžko říci, zda bude stejně úspěšný jako Báječná léta pod psa, Román pro ženy či Účastníci zájezdu, nebo poněkud rozpačitý jako Nestyda. Jeho jméno naleznete nyní i jako maturitní otázku, což se žijícím autorům stává jen zřídka.

Magazín Študák se ale zajímal i o jiné věci. O literatuře, politice i sexu jsme si povídali s Michalem Vieweghem.

V době socialismu jste studoval pedagogiku na FF UK. Jaké to bylo, co Vám přišlo nejabsurdnější?

To by bylo na dlouhé vyprávění. Katedru literatury vedl soudruh prof. Rzounek a jeho přítelkyně soudružka docentka Bastlová… Kdo nezažil, nepochopí. Tak například jsme v každé básni hledali tzv. stranickost. Nebo jsem se dozvěděli, že za tajemstvím krásna je výrobní proces. A tak podobně.

Chtěl byste se k tomuto povolání někdy vrátit? Jaké máte na „učitelování“ vzpomínky?

Vcelku pěkné, ale přesto nechtěl.

Jak vlastně hodnotíte současné mladé autory? A jaký máte názor na současnou beletrii obecně?

Česká próza, obávám se, neprožívá žádný „zlatý věk“. Zkuste vyjmenovat deset opravdu skvělých románů poslední doby.

Dost se v poslední době diskutuje o používání anglických/amerických slov v českém jazyce, zvláště když mají český ekvivalent.

Když to jde, snažím se používat slova česká, ale na druhou stranu nejsem žádný ochránce jazyka. Rozhodně nadřazuji „co někdo říká“ nad „jak to říká“.

Kdesi jsem četla Vaše prohlášení, že spisovatelem se člověk stává v momentě, kdy se oprostí od popisu reality a začne psát fikci. Vaše romány jsou ale hodně realistické a spousta lidí se s nimi ztotožňuje. Kde se u Vás projevuje ta fiktivnost, fabulace?

Realistické neznamená autobiografické. V žádné z mých knih není víc autobiografie než cca dvacet třicet procent. Vše ostatní je fikce.

Ve vašich románech většinou dominují ženy, proč?

Mám ženy rád. Připadají mi zajímavější než muži. Někdy.

Co máte na povolání spisovatele nejraději, co Vás naopak nudí?

Je to relativně snadná a vcelku zajímavá práce na klidném, teplém a suchém místě. Taky nemám pracovní dobu ani šéfa – za tohle by měl být každý spisovatel vděčný. Trochu mě už nudí rozhovory o spisovatelství, emaily a tak.

Ví se o Vás, že knihu píšete cca 3 měsíce, není to příliš krátká doba? Čtete si někdy s odstupem času vlastní díla, porovnáváte je?

Na Vojnu a mír je to málo, ale na Báječná léta pod psa dost. Starší knihy čtu, jen když není zbytí (třeba kvůli scénáři).

Kdo Váš rukopis přečte jako první? Dáte na názory blízkých?

Martin Reiner, nakladatel a kamarád, a Miloš Voráč, nakladatelský redaktor. Na jejich názory dám, ale nenechám se jimi smýkat.

Jaký by měl být ideální čtenář M. Viewegha?

Solventní. Sečtělý. Nepředpojatý. Měl by mít smysl pro humor. Neměl by být puritán.

Horečně bojujete s bulvárním tiskem, jste společně s Markem Vašutem autorem petice protibulvaru.cz.

Jedna petice není „horečný boj“. Snažím se tu a tam proti bulváru něco dělat. Jedinou účinnou zbraň mají ale české soudy.

Myslím, že dokud bude poptávka po senzacích, bulvár nezmizí. Co je vlastně na bulváru nejnebezpečnější?

Ne, ale jeho vulgarita a lži musí mít hranice. Nejnebezpečnější asi je, že je zatím nemá.

Je o Vás známo, že velmi rád rýpete (promiňte mi ten výraz, ale slovo komentovat by bylo poněkud nevýstižné) do politiky. Proč? Dělá Vám dobře kritizovat, nebo jen cítíte občanskou potřebu/povinnost se vyjádřit?

Rýpu i komentuji z vnitřního přetlaku. Ze zoufalství. Čím dál méně.

Vaše poslední kniha se jmenuje Biomanželka a vyjde v září. Proč by si ji člověk měl koupit a přečíst?

Protože je ,doufám, zábavná.

Rychlozpověď:

Považujete se za realistu, nebo idealistu? Realistu, který se výjimečně i zasní.

Preferujete kvalitu, nebo kvantitu? V čem? V jídle a pití kvalitu, například. V sexu spíš kvantitu

Dáte na rady druhých, nebo všechno děláte podle vlastního rozumu a na vlastní kůži? Docela si věřím, ale přesto to kombinuju.

Máte nějaké oblíbené slovo? Moře, lyže, víno, například.

Co Vám nahání husí kůži? Strach mám z nemocí, úmrtí, úrazů, hlouposti, arogance atd.

Děkujeme za odpovědi. KD

Filosofie má pověst nesrozumitelné a nepraktické činnosti, o někom, kdo lelkuje lidé řeknou, že “filosofuje”. Jak ale tedy skutečně vypadá “dělání” filosofie? Jinými slovy, jak vypadá typický pracovní den profesionálního filosofa?

Jaroslav Peregrin: Mám pocit, že pracovní den filosofa se vůbec neliší od pracovního dne například matematika. Obvykle nějaká ta přednáška či seminář někde na univerzitě, [...]]]>

Filosofie má pověst nesrozumitelné a nepraktické činnosti, o někom, kdo lelkuje lidé řeknou, že “filosofuje”. Jak ale tedy skutečně vypadá “dělání” filosofie? Jinými slovy, jak vypadá typický pracovní den profesionálního filosofa?

Jaroslav Peregrin: Mám pocit, že pracovní den filosofa se vůbec neliší od pracovního dne například matematika. Obvykle nějaká ta přednáška či seminář někde na univerzitě, vyplňování spousty všemožných papírů, jehož prostřednictvím je dnes každý akademik nucen opodstatňovat své právo na existenci a ve zbylém času to podstatné: čtení toho, co napsali jiní, přemýšlení (to tedy opravdu může vypadat jako “lelkování”) a sepisování vlastních textů.

Ale ještě k té “nepraktičnosti”: co vlastně znamená, že je něco “praktické”? Je vymýšlení atomové bomby, nebo příprava oněch neuvěřitelně komplikovaných finančních produktů, které nás uvrhly do nedávné finanční krize, či vymýšlení léků na neexistující nemoci, které dnes, jak se mi zdá, tvoří nezanedbatelnou část činnosti farmaceutických firem, činnostmi, které jsou “praktické”?

Jsou nové technologie a fenomén internetu něčím zajímavým či inspirujícím pro filosofii?

JP: Samozřejmě. Tyhle věci s sebou nesou spoustu nových a často docela vzrušujících filosofických otázek. Někdy se tady setkáváme s termínem kyberfilosofie (viz např. http://www.suitel0l.com/article.cfm/philosophy/1887). Já jsem o tom napsal článek již více než před deseti lety (viz http://jarda.peregrin.cz/mybibl/PDFTxt/380.pdf).

Jsou nějaké aktuální objevy ve fyzice, biologii, či jiných vědních oborech inspirací nebo obecně něčím zajímavým pro filosofii?

JP: Jistěže ano. Já si myslím, že hranice mezi filosofií a vědou není nijak ostrá (stejně tak jako na druhé straně filosofie nemusí být ostrá hranice mezi ní a uměním). Filosofie se například tradičně zabývá lidskou myslí a vědomím: snaží se dobrat toho, co to mysl či vědomí vlastně je, jak to souvisí s organismem, jehož myslí nebo vědomím to je atd. A je naprosto nepochybné, že pro tyto diskuse je zásadní spousta věcí, které se dozvídáme od vědců: od neurofyziologů, psychologů, kybernetiků …

Jaký je vlastně vztah filosofie k jiným vědním oborům?

JP: Já bych skoro vynechal to “jiným”, protože já si myslím, že filosofie není věda (To je, obávám se, velmi nepolitické vyjádření, neboť Filosofický ústav je samozřejmě součástí Akademie věd … ale snad si to nepřečte nikdo, kdo rozdává peníze na vědu …) Filosofie má samozřejmě, zejména v některých svých podobách, s vědou hodně společného (já sám se například na hranicích filosofie s různými vědami pohybuji hodně), nicméně jinak si myslím, že filosofie je charakterizována tím, že paběrkuje otázky, které se do žádné vědy nevejdou. Bývají to ale často otázky, které s otázkami vědeckými úzce souvisí. Dnes se mnoho filosofů zabývá věcmi, u nichž jde vlastně hodně těžko rozlišit, zda jde o vědu nebo o filosofii. Na druhé straně tu však jsou i filosofové, kteří s vědou nepokrytě zápolí, třeba proto, že se domnívají, že filosofie může poskytnout ne jenom doplněk, ale nějakou alternativu vědeckého poznání. Ale to mi připadá scestné a o tom vám toho tedy nedokážu příliš povídat.

Má současná filosofie celosvětově uznávané osobnosti typu teoretického fyzika Stephena Hawkinga? Kdo je současnou “filosofickou celebritou”?

JP: Filosofie samozřejmě má své celebrity; i když jsou možná méně jednoznačné než v jiných oborech, protože významné výsledky ve filosofii nikdy nebývají takové, aby je uznali všichni filosofové. Když někdo objeví, řekněme, lék na AIDS, bude stěží nějaký spor o tom, že učinil převratný objev, protože tím zachrání život miliónům lidí, Nic, co může udělat filosof, žádný srovnatelný dopad mít nemůže; takže tady nikdy nebudou filosofové, na jejichž zásadním významu se shodnou úplně všichni; budou tu spíše lidé, kteří jsou hrdinové v rámci různých soupeřících filosofických škol. Pro mě osobně je klíčovou postavou současné filosofie Robert Brandom; a kdybych měl jmenovat nějaké další významné postavy z oněch oblastí filosofie, kde jsem já doma, pak by to mohli být například (omezím-li se na žijící filosofy a na ty, kteří současnou filosofií skutečně hýbou) třeba Hilary Putnam, Daniel Dennett nebo John McDowell. Na opačném konci filosofie, kde se já moc nevyznám, vyvolávají rozruch například lidé jako Slavoj Žižek či Alain Badiou, ale o nich bych rozhodně nebyl povolán hovořit.

Odehrávají se také ve filosofii nějaké dramatické objevy či revoluce, které by “přepisovaly učebnice”?

JP: To souvisí s tou předchozí otázkou – neobjevují se věci, které by všichni filosofové přijali jako převratné; objevují se ale samozřejmě věci, které vyvolají různé druhy pozdvižení či převratů. (Hovořit ve filosofii o “objevech” je ale ošidné; filosofii není dobré si představovat tak, že má – tak jako třeba biologie či sociologie – svou ohraničenou předmětnou oblast, kterou zkoumá a něco v ní objevuje. Filosofie spíše poněkud oportunisticky zkoumá vše, co se zdá být podstatné a k čemu se nehlásí žádná věda A tyto otázky se nejčastěji nevztahují k ničemu, co by se dalo v pravém slova smyslu objevit, často jsou spíše věcí vyjasňování, kritiky a otevírání nových úhlů pohledu.) Takže revoluce ve filosofii obvykle nebývají opravdu globální. Poslední skutečně velká revoluční událost se odehrála v první polovině dvacátého století, kdy se zrodila tzv. analytická filosofie, která přišla se skutečně revolučními myšlenkami (čímž nechci říci, že všechny byly skutečně nosné …) a se snahou dělat filosofii úplně jinak než předtím. Ani ta ale nezasáhla celou filosofii; naopak v části filosofů vyvolala výrazný odpor a jistý protipohyb. Ale i tak se tím celá filosofická scéna totálně proměnila. V současné době žijeme ve filosoficky poklidnějším období.

Může filosofie nějakým způsobem přispět do diskuse na současná “hot” témata jako je euthanásie, globální oteplování, ekonomická krize..?

JP: Toho by samozřejmě schopná být měla. Nemůže ovšem chtít fušovat do řemesla empirickým vědcům a snažit se od zeleného stolu řešit problémy, které se týkají faktů empirických (což bohužel někteří filosofové také občas dělají …) Zda či do jaké míry se Země globálně otepluje, o tom vám filosof může něco říci jen stěží. Filosofové by ale měli napomoci k tomu, abychom si srovnali v hlavě, jaké otázky je třeba si klást a jakým způsobem na ně vůbec lze rozumně odpovídat. To vypadá jako docela zanedbatelný příspěvek, já si však myslím, že vůbec zanedbatelný není. (Více o tom, k čemu je nám dnes podle mne filosofie, viz http://jarda.peregrin.cz/mybibl/PDFTxt/537.pdf.)

V některých vědních oborech bývá v určité době vždy nějaké převažující paradigma, teorie, myšlenkový proud či škola, platí toto také pro filosofii? Pokud ano, jaký je ten současný převažující myšlenkový proud ve filosofii?

JP: Jistě, s tím rozdílem, že tady obvykle soupeří paradigmat několik. Ve dvacátém století tu například byly dva hlavní směry: na jedné straně ona už zmíněna analytická filosofie, která vzhlížela k vědě, a na druhé straně filosofie, které se dnes někdy říká kontinentální a která má většinou blíže spíše k umění. (Ovšem pod tuto poslední hlavičku bývají zahrnovány natolik rozdílné filosofické školy, že by bylo asi rozumnější kontinentální filosofii vidět ne jako jedno paradigma, ale jako soubor několika různých paradigmat.) Na počátku jednadvacátého století ztrácí toto rozdělení poněkud na významu; možná se chystá zase nějaké paradigmatické přeskupování …

Proč se podle vás nedává Nobelova cena za filosofii?

To se musíte zeptat ve Švédsku.

Kam v hledání odpovědi na otázku po smyslu lidského života došla filosofie?

JP: Podtitul závěrečné kapitoly mé knihy Filosofie pro normální lidi (http://www.dokoran.cz/index.php?&p=book.php&id=400) zní Ale moment, neměla by nám filosofie takhle náhodou říci, co je smyslem života? A moje odpověď je, že neměla. Ač je propojení filosofie s touto otázkou oblíbeným klišé (jak ostatně dosvědčuje i vaše otázka), já si myslím, že odpovídat na ni vlastně moc nejde – protože pod ní každý představuje něco jiného. V té knize píšu, že když si takovou otázku kladu já sám, pak, zdá se mi, chci slyšet nějaký příběh, příběh, který mi dává smysl a kterého jsem součástí. A od produkování příběhů tady jsou spíše romanopisci než filosofové. Zdá se mi tedy, že otázka po smyslu života, alespoň jak ji vnímám já, není otázkou v pravém slova smyslu – to jest otázkou, která by byla zodpověditelná konstatováním nějakých faktů. A filosofie, alespoň ta akademická, by podle mne měla o faktech být.

Jedna z otázek, kterou si také řada lidí někdy položila, souvisí s naším vědomím – co to vlastně je? Žijeme v reálném vesmíru a ve své hlavě si vytváříme obraz tohoto vesmíru, respektive světa kolem nás, nebo je to vše jen nekonečný sen?

JP: Kdybychom si vytvářeli jenom obrazy, bylo by to jednoduché. My si ale vytváříme něco nesrovnatelně složitějšího: nesmírně komplikované a všelijak provázané teorie formulované v našem jazyce. Tím se my lidé lišíme od všech našich zvířecích bratranců. (A rozebrat, jak tohle dokážeme, to jest jak funguje náš jazyk a jak jeho pomocí dokážeme vytvářet neuvěřitelně komplikované “obrázky” světa, které vlastně žádnými obrázky nejsou, je pro filosofii velké téma.) Také o tom, co to je vědomí, se ve filosofii hodně diskutuje. A pokud jde o odvěkou diskusi o tom, jak můžeme vědět, že náš život v našem světě není jenom sen či jenom mámení nějakého démona či nějakého šíleného vědce, který si naše mozky pěstuje v kádi a pouští do nich různé stimuly, zájemci o její současný stav si o tom mohou přečíst v online Stanfordské filosofické encyklopedii (http://plato.stanford.edulentries/brain-vat/).

Lukáš Soukup

Přinášíme zpověď Tomáše Grombíře, zakladatele CopyBlogu. Tomáš studoval nejprve na UTB ve Zlíně, krátce na VŠCHT v Praze a titul nakonec získal na FAMU (obor scenáristika a dramaturgie). Pracoval v CzechInvestu, Pentě Investments a Fortuně. K copywritingu jej přivedla spolupráce s reklamní agenturou Comtech. Ve volném čase píše scénáře do šuplíku.

1. Jak vnímáš sebe? Na co jsi odborník [...]]]>

Přinášíme zpověď Tomáše Grombíře, zakladatele CopyBlogu. Tomáš studoval nejprve na UTB ve Zlíně, krátce na VŠCHT v Praze a titul nakonec získal na FAMU (obor scenáristika a dramaturgie). Pracoval v CzechInvestu, Pentě Investments a Fortuně. K copywritingu jej přivedla spolupráce s reklamní agenturou Comtech. Ve volném čase píše scénáře do šuplíku.

1. Jak vnímáš sebe? Na co jsi odborník a co tě baví?

Prošel jsem několika firmami na PR pozicích a díky tomu jsem poznal mnoho oborů a jejich specifika. PR mi dalo potřebné zkušenosti a rozhled, ale nijak zvlášť mě neuspokojovalo. Média přísahají na svou nezávislost, ale někdy se může zdát, že tím vlastně jen zvyšují cenu intervence. Proto ten osobní příklon k copywritingu, tedy k marketingové komunikaci – zde jsou ceníky (zpravidla) vyloženy na stole.

Baví mě práce, která není jen rutinním naplněním očekávaného schématu. Ideální je, když se můžu podílet na vývoji projektů od začátku a přispět i jinou než textovou radou.

2. Copywriting je obor, který se prolíná celou reklamní tvorbou. Co přináší?

V souvislosti s webem je copywriting často vnímaný velmi úzce a trochu nešťastně jako pouhé pisálkovství. Samotné psaní je však jen třešinkou na dortu. Základem je vždy komunikační koncept, který se pak musí přetvořit do vizuální a textové podoby. Zatímco v reklamkách copywriter funguje zároveň jako kreativec a více či méně se podílí na vymýšlení konceptu, u webu copywriter spíše přijde k hotovému grafickému návrhu. To pak zírám na ty lorem ipsumy a bere mě z nich čert. Okamžitě jde poznat, zda měl zadavatel nějakou marketingovou rozvahu, nebo je návrh podřízený obvyklým stereotypům a libůstkám designéra.

Copywriting je také disciplína, na níž se nejvíc šetří. Přinejmenším v první fázi. Grafika a kódování stály spousty peněz, texty se tedy splácají, jak se dá. Po nějakém čase se ale ukáže, že web neplní účel podle představ a dřív nebo později skončí u profesionálního copywritera.

3. Vidíš nějaký vývoj v copywritingu u nás? Nějaké trendy?

Když zůstanu u webového copywritingu, odkud se generuje největší počet zakázek, pak bych vyzdvihnul to, že stránky konečně dohnaly grafickou a výrazovou zaostalost oproti jiným typům médií. V nakladatelských domech od nepaměti vědí, že titulka prodává, a konečně se tak pohlíží i na homepage webů. Mnohem víc se ladí, testuje a zkoumá každý element. Texty jsou vybroušené na dřeň, prakticky se proměňují ve slogany, a fungují v dokonalé symbióze s grafikou. Nikdo už nechce ztrácet čas. Je mnohem jednodušší mezi výsledky vyhledávání najít takovou stránku, která mi vše potřebné naservíruje, než se obsahem prokousávat.

S trendy do značné míry souvisí otevřenost a prozíravost zadavatelů. Většina se strachuje, aby tomu všichni rozuměli, aby to bylo univerzální, aby se to někoho nedotklo… Nejlepší práce zpravidla vznikají, když se nechceš zavděčit všem, ale máš jasno, kdo jsou tví zákazníci. Ne vždy je to samozřejmě možné.

4. Jak pracuješ s fotkami v kombinaci se slovem?

Není to nejlepší příklad, ale zrovna před chvílí jsem pro klienta hledal doprovodné fotky k článku. Neměl žádné vlastní. Když jsem pročesával fotobanky, říkal jsem si, jak vyznění textu může narušit fakt, když někdo pozná, že fotka není autentická. Neznám ale moc lidí, kteří by pro zábavu sjížděli fotobanky. Lepší převzatý obrázek než žádný. Jinak beru fotobanky nejen jako zdroj podkladů, ale také inspirace. Hledám obrázky, které se vztahují k oboru klienta, a přemýšlím, co by se s tím dalo udělat.

Fotobanky během několika posledních let radikálně pozvedly úroveň vizuální komunikace. V podstatě každý může mít za hubičku profesionálně vypadající propagační materiály nebo reklamu. Vlastní realizace – narážím na tu autenticitu – je samozřejmě vždycky působivější. Když je však napjatý rozpočet, je lepší investovat do umístění reklamy než do její tvorby.

Fotobanky jsou však někdy zdrojem hrozného nevkusu. Asi nejsem sám, kdo nesnáší ty společensky hyperkorektní sady business fotek, na nichž v zasedačce rokuje mix národností, vyznání a sexuálních orientací. Když je do svých materiálů použije lokální firma s pěti zaměstnanci, je to děsivé. Naštěstí ale tahle vlna kýče kulminovala před pár lety.

5. Být profesionálem na volné noze je životní postoj nebo mezistupeň k založení firmy?

Když se nakupí víc práce, než se dá stihnout, asi každý začne přemýšlet o tom, jak by ty „procesy“ uspořádal jinak. Zatím si neumím představit, že by v českých podmínkách mohla existovat firma specializovaná výhradně na copywriting. Lidé, kteří pracují na volné noze, si většinou prošli zaměstnaneckými poměry a teď si libují ve svém vlastním undergroundovém pojetí práce. Nikdo ti neříká, jak a kdy máš co dělat. Nemusíš se hned vyhrabat z postele a po obědě si můžeš číst. Pro ty, co mají ambice, je asi nejlepší zvolit coworking office. Odtud bych brzy očekával mladé dravé firmy. Lidi se tu poznají a záhy zjistí, že mnohem lepší je nabídnout komplexní řešení, než jednotlivé služby prodávat po částech.

6. Dá se copywritingem uživit? Jak se dělá kalkulace na slogan o třech slovech?

Z podstaty samotné práce se copywriter prostě musí uživit. Pokud nedokáže prodat sám sebe, pak asi těžko prodá práci někoho jiného. Aby to člověk měl jako jedinou a hlavní činnost, musí však nabízet služby s vyšší přidanou hodnotou jako konzultace k webu, komunikační strategie nebo marketingové koncepty. S tím je ale vždy spojena spousta rutinní psací práce. Koneckonců copywriting je vlastně spotřební zboží. To, co fungovalo a vyhovovalo před třemi lety, je už dnes nedostatečné. U každého textu je životní cyklus jiný. Cena se zhruba kalkuluje jako potřebná kreativita a předpokládaná životnost. Slogany bývají nejtrvanlivější. Když však někdo požádá pouze o slogan, je asi něco špatně. Slogan by měl být pomyslnou špičkou ledovce, který vyčnívá z celkové marketingové strategie. Tvořit jej odděleně od všech ostatních konceptů je nešťastné. Pokud nějaký čas s firmou pracuju, uvažuju o jejím postavení, směřování, obvykle se dobrý slogan vyloupne sám od sebe.

Článek byl publikován na blogu fotobanky Pixmac.

Martin Vlčko

Při přípravě rozhovoru často marně hledám zajímavé lidi. A pak se stane, že mě jeden z těch nejzajímavějších cvrnkne přímo do nosu. Má krásný domek v Brně, Tonkinskou kočku, která připomíná dobu egyptských faraonů a talent, nad kterým se tají dech. Její sen byl stát se architektkou, ale život tomu chtěl jinak a přes soutěž o královnu [...]]]>

Při přípravě rozhovoru často marně hledám zajímavé lidi. A pak se stane, že mě jeden z těch nejzajímavějších cvrnkne přímo do nosu. Má krásný domek v Brně, Tonkinskou kočku, která připomíná dobu egyptských faraonů a talent, nad kterým se tají dech. Její sen byl stát se architektkou, ale život tomu chtěl jinak a přes soutěž o královnu krásy se dostala k navrhování vlastních šatů, malbě na plátno, designu interiérů a malbě na zdi, po počítačovou grafiku a fotografie. Harmonie a barvy z ní čiší tak, jako z jejích obrazů. A stejně, jako její milovaná kočka umí dát najevo přízeň, ale určitě i vycenit zuby. Žena, která se s životem pere, ale bere ho takový, jaký je. Romana Štrynclová.

Design a obrovské bílé plátno

Na střední škole jsi byla na Gymnáziu Matyáše Lercha v Brně, co bylo dál?

Šla jsem na architekturu. Vysněná škola, jenomže jsem se v zápětí po revoluci zúčastnila Miss a pod dojmem toho, že se mi otvírá celý svět, jsem školu přerušila a už jsem se k ní nevrátila. Nicméně mám za sebou tři a půl roku, které mi daly hodně a provází mě dál v životě. Ale s titulem by bylo vše snazší, převážně první dojem. Když už na té škole člověk je, měl by ji dodělat. Za to to stojí.

Vrátila ses k architektuře za pár let?

Začala jsem navrhovat interiéry, což je jakoby návrat zpět k architektuře. A taky malovat po zdech. Už to dělám několik let, ale ten boom začíná teprve teď. Lidi si sice dávají tapety, ale ty jsou neosobní, naopak malba na zeď může být daleko zajímavější. Pořád se to, ať už maluju tužkou na papír nebo štětcem po zdech, hrozně prolíná a jsou to stejný věci. Velkou výhodou a pomocí je i můj přítel, který se architekturou zabývá celý život.

Jak tě napadlo malovat po zdech?

K tomu jsem se dostala úplně náhodou. Jednou jsem se v roce 2003 nebo 2004 ráno probudila a už mě hodně dlouho rozčilovala zašpiněná zeď kolem vypínače. Tak jsem si tam nakreslila jednu obrovskou kytku v perspektivě. Líbilo se to. A pro mě je to taky úžasný. Zeď je jedno obrovský plátno.

Komu nejčastěji maluješ po zdech?

Spíš přátelům, mám jejich důvěru. A hlavně sama sobě doma. Můžu si vyzkoušet různé barvy a techniky a nikdo mi do toho nemůže mluvit.

Jak víš, co komu sedne? Podle mě je to hodně osobní věc mít něco tak velkého na zdi. Nevím, jestli bych do toho šla jen tak.

Ať už jsou to malby na zeď nebo interiéry, je hrozně důležitý si s lidmi popovídat, abychom se poznali. Nejdřív je nechám mluvit, nebo je navádím, abych se dozvěděla, jaké mají o tom bydlení představy. Jejich představy se samozřejmě vůbec nemusí ztotožňovat s mýma. Můj názor je takový, ať se tam cítí dobře a ať jim to funguje a ať to něco je. To kouzlo je spíš v tom, že mají pak něco výjimečnýho. A ne, že se přesně drží trendů, který teď letí.

Vzpomeneš si na nějakou konkrétní malbu na zeď?

Tak například bramboříková stěna. Kamarádka měla v novostavbě hnědobílou kuchyň, do které nevěděla co dát. Řekly jsme si, že to pomalujeme. Tehdy náhodou dostala brambořík, růžový. Poprosila tedy mě, ať jí to vymaluju. Jenže si myslela, že jí to celé natřu na růžovo. Já jsem to pojala, jako bramboříkovou stěnu, na které musí něco být. V podkladu jsou kytky, není to nic, co by praštilo do očí, ale prostě ne jen růžová stěna. Považuju ji v poslední době za svůj nejlepší počin.

Jaký typ barvy se na to používá?

Těch barev je spousta, ale my jsme nakonec zvolili syntetiku. Daly se použít interiérové barvy na zeď a potom je přetřít lakem, ale asi by to nemělo takovej lesk. Se syntetikou je akorát problém, že se dá buď zase přemalovat, nebo obložit. Ale jinak se to musí hodně pracně seškrabat. S barvou se dělá dobře, jen jsem si na ni musela zvyknout.

Láska je láska – obrazy

Svoje obrazy řadíš do tematických kolekcí. Ta první má název Prvotiny. Jsou rozdílné oproti ostatním po nich. Jaký je v nich hlavní rozdíl?

Prvotiny byly malované kdysi, kdy jsem zkoušela, je v nich možná daleko větší uvolněnost. Jsou na lepence, protože jsem si myslela, že ušetřím. Ale jinak se, aspoň pro mě, maluje na plátno a jinak na lepenku. Při rámování se kroutily a dělaly neplechu. Od té doby, co jsem začala s plátnem, jsem úplně uchvácená. Přes všechny kurzy kreslení, které doprovázely architekturu, jsem v oleji samouk.

Jaký mají na Prvotiny názor lidé?

Lidi se dělí na ty, kteří řeknou, že Prvotiny jsou úžasný, a to ostatní je nezajímá a obráceně. Ale tak je to se vším.

Natáhla jsi tedy plátno, vzala olejové barvy, a co se ti dál honilo hlavou?

Chtěla jsem mít nějakou ucelenou kolekci. První, co vzniklo, byly Zvířata. Hrála jsem si se zvířatama a jejich pozadím, aby to mělo nějaký vtip. Například to selátko s bachyní je v kaktusech, protože má podobnou kresbu srsti. Jako většina holek jsem se zajímala o horoskopy. To mě dovedlo k symbolice. Mám spousty knížek, materiálů a přišlo mi výborné hledat kladné symboly a k nim nějaké další doplňující. Je to v podstatě taková skládačka a hra s barvami. Někdo může říct, že to nemá vlastně žádnou výtvarnou hodnotu, někoho to naopak může naprosto uchvátit.

Která kolekce je poslední?

Poslední je řada Afrika. Ta si získala strašně moc příznivců. Potěšil mě názor, že to předtím je takový malování, ale tohle už jsou obrazy. A tak si říkám, že teď je dobře, že mám dva tři roky pauzu. Zkusím se vrátit k té volnější tvorbě a nebudu si říkat, že to chci někam zaškatulkovat.

Jak dlouho ti trvá namalovat jeden obraz? Dá se to vůbec počítat?

Já nejsem ten typ, který by dokázal mít řád a ráno zajít do ateliéru a strávit tam tu pracovní dobu. To u mě vůbec nejde, musím na to mít náladu. Kdysi mi jeden kamarád řekl, že obraz je hotový, kdy je autor rozhodnutý, že je hotový. Obraz je věc, na které se dá pracovat až do smrti. Jde o to se rozhodnout a přestat malovat.

Měla jsi zatím celkem dvě výstavy. Jedna byla v roce 2001 v Městském divadle Brno, druhá v roce 2007 opět v Brně, tentokrát v Domě Pánů z Lipé. Jak na tuhle výstavu vzpomínáš?

Byla to krásná výstava, na kterou vzpomínám hrozně ráda. Koncem roku 2006 jsem začala jako fotografka spolupracovat s divadlem Klauniky. Režisér Zdeněk Mazač zrealizoval představení mentálně postižených s názvem Strany mírného pokroku v mezích zákona čili přírodního. Poznala jsem je, když mě před Vánocemi kamarádka vytáhla na jejich sraz. Od té doby patří do mého života. Na zahájení výstavy hráli svoje divadlo a většina lidí ani nepoznala, že jsou postižení. Tehdy mi to tak nepřišlo, ale když jsem se pak koukala na fotky, bylo to opravdu ve velkém.

Kolik tam celkem bylo obrazů a které?

Dům Pánů z Lipé je patrová budova s nádvořím. Já jsem měla zabraný všechny tři patra. Ve vitrínách na ochozech mohly obrazy vyset víc jak měsíc a nikdo s nimi neměl žádnou práci. Byly tam všechny Znamení, Zvěrokruhy, Afrika… Celkem přes padesát obrazů.

Jaké jsi zaznamenala ohlasy lidí? Prodalo se hodně obrazů?

Ohlas byl pozitivní. Ale popravdě je mi zatím záhadou jak se dopracovat k rozprodání obrazů už při vernisáži. Slyšela jsem, že se to děje, tak si říkám, že mě ten boom prodeje teprve čeká. I odhadnutí ,,favorita,, je složité. Můj nejoblíbenější zůstane téměř nepovšimnutý a ten ,,nic moc,, se prodá mezi prvními. Zase je fajn, že favorit zůstává doma a neopouští mě.

Není to tím, že lidi dnes neumí poznat, co je umění?

Dlouho se bavím tím, co je umění. Jaká je definice. Já si říkám, tak umění je udělat někomu radost. Jenomže je pravda, že někdo má strašnou radost z porcelánovýho slona, kterej se vyrábí ve velkým. Ale jestli výsledkem je radost, tak o co jde.

Blonďatá, na krátko ostříhaná kráska z Moravy

Jak vnímáš tehdejší soutěž o královnu krásy? Přihlásila ses sama?

Přihlásila jsem se na popud fotografa Jefa Kratochvíla. Byl to třetí ročník Československé Miss. Já jsem byla ve věku, kdy mě to zajímalo, jak to probíhá, jaké jsou ceny a všechno okolo. Přes neveřejná kola jsem se dostala do finále.

Jak jsi tehdy nakonec dopadla?

Vyhrála jsem Miss Moravy a Miss Sympatie. Vítězkou se stala Míša Maláčová, dodnes moje velká kamarádka.

V reklamě dnes říkají, že se vítězkám otevře svět. Je to tak?

V té době to tak moc nebylo. Sice nám slibovali, jak budeme chodit po přehlídkách, ale mě víc bavilo organizovat, než předvádět. Otevřeli jsme tehdy v Brně Zadní Trakt jako první umělecko-průmyslové centrum. V tehdejší době to bylo něco hrozně výjimečného a zajímavého. Začala jsem navrhovat oblečení a později měla vlastní značku Romy Rose. Díky titulu Miss bylo všechno snazší.

Dnes jsou vítězky zahrnovány hodnotnými cenami. Co jsi vyhrála jako Miss Sympatie?

Vyhrála jsem favorita, který na tehdejší auto byl terno. Pak televizi, tři zájezdy a spoustu blbostí, ale v podstatě na tehdejší dobu hodnotných. Už jen za to auto to stálo.

Vzpomeneš si na nějaký nejkrásnější moment?

Nejkrásnější zážitek z celé Miss byl, kdy dvě Brňačky, Michaela a já, získaly ve finále v Ostravě dvě nejvyšší umístění. Druhý den jsme ve svých nových vozech jely tou stejnou trasou domů. Seděla jsem vepředu, řídil tatínek, protože jsem ještě neměla řidičák. Podél cesty čekala spousta lidí, až nám bude moct zamávat. To byl opravdu silný zážitek.

Změnilo to náhled lidí na tebe? Když to dnes můžeš docela objektivně posoudit, šla bys do toho podruhé?

Náhled lidí to změní, ale kdybych to měla vrátit, tak na tu soutěž klidně půjdu znova. Ale budu chytřejší a budu se snažit toho víc využít. Jinak si člověk život koriguje sám.

Aby toho nebylo málo…

Vidím tady ležet foťák. Neříkej, že i profesionálně fotíš.

Fotím jako amatér, fotím strašně ráda a fotím všechno. Nejvíc jsem se rozfotila, a taky asi i naučila, když můj bývalý přítel jezdil enduro (terénní motorky – pozn. red.). Z toho, že jsem fotila jenom jeho, se stalo, že jsem fotila všechny a hrozně mě to bavilo. Do toho strašně ráda fotím koncerty, protože spousta mých přátel jsou muzikanti. Kde mi nevyjde kvalita, doháním úpravu fotek na počítači. Z toho vznikly některé grafiky, které mám taky na svých stránkách.

Jsi sama svým pánem?

V podstatě jsem vděčná, že si až na loňskou proluku v zaměstnání, můžu dělat, co chci. Tehdy jsem prodala byt a koupila dům, ale skončila finančně vyčerpaná a poprvé jsem šla do práce a ukončila od roku 93 živnost. Ale zjistila jsem, že tudy cesta nevede a rychle jsem se vrátila domů. Tak jsem nejšťastnější. I když člověk si musí srovnat nároky a zredukovat přání. Ale jde to a ta volnost je důležitější, jak peníze. Momentálně se chystám k plátnům vrátit. Už na mě moje okolí tlačí, ale všechno bude, jak má být.

Vanda Bukovská
Více www.stryncl.cz

]]> http://www.studak.cz/tvorba-je-zabavou-i-hrou-aneb-jake-to-je-jit-za-tim-co-nejvic-chceme/feed/ 0 http://www.studak.cz/rozhovor-%e2%80%93-erasmus-v-belgii/ http://www.studak.cz/rozhovor-%e2%80%93-erasmus-v-belgii/#comments Thu, 19 Nov 2009 12:04:04 +0000 studak http://www.studak.cz/?p=374 Študentka Martina Minulý rok absolvovala cez Erasmus 5-mesačný študijný pobyt v belgickom meste Antverpy na Lessius Hogeschool. Ako prebiehalo výberové konanie, vybavovanie všetkých záležitostí a či to stálo za to sa môžete dočítať v nasledovných riadkoch.

Ako hodnotíš svoj pobyt?

Naučila som sa veľa z jazyka, zdokonalila som sa v ňom, naučila som sa sama o seba postarať v inom svete a veľa vecí [...]]]> Študentka Martina Minulý rok absolvovala cez Erasmus 5-mesačný študijný pobyt v belgickom meste Antverpy na Lessius Hogeschool. Ako prebiehalo výberové konanie, vybavovanie všetkých záležitostí a či to stálo za to sa môžete dočítať v nasledovných riadkoch.

Ako hodnotíš svoj pobyt?

Naučila som sa veľa z jazyka, zdokonalila som sa v ňom, naučila som sa sama o seba postarať v inom svete a veľa vecí z novej kultúry a spoznala som veľa nových ľudí.

Mala si okolo toho veľa vybavovačiek?

Vybavovačky boli úplne odstrašujúce, veľa vecí treba vybaviť tesne pred odchodom na vysielajúcej univerzite aj na zahraničnej univerzite. Po príchode na zahraničnú univerzitu treba odovzdať potvrdenie, že si tam. V podstate riešiť potvrdenia úplne o všetkom. Celých 5 mesiacov, čo som bola v Belgicku som nonstop musela niečo posielať. Najhoršie je to po návrate. Človek musí všetko vydokladovať, koľko získal kreditov, že tam bol, čo tam všetko robil. Keby nemám dostatočný počet kreditov, tak musím vracať celé štipko.

Boli výberové pohovory ťažké?

V podstate neboli ťažké, človek musí získať dostatočný počet bodov za doterajšie studijné výsledky, plus body za jazykovú spôsobilosť a potom nasleduje krátky rozhovor s vedúcim katedry, ktorý má pobyty na starosti. Nie je čo pokaziť.

Podľa teba bola výška grantu primeraná?

Bolo to nedostačujúce. Ale na to nás varovali dopredu, že štipko nám pokryje iba základné náklady – ubytovanie a stravu. Musela som si tam platiť dopravu, ktorá nie je práve najlacnejšia a človek predsa nechce stále sedieť na intráku.  Intráky sú tam strašne drahé aj strava je tam o niečo drahšia ako u nás a samozrejme si chceš aj niečo kúpiť na pamiatku a chceš vidieť aj iné miesta v tej krajine. Štipko pokryje len približne 60% nákladov.

Rozmýšľala si len nad Belgickom alebo aj nad inou krajinou?

Nakoľko študujem nemčinu – holandčinu, čo sa týka našej školy, tak tá má bilaterálnu zmluvu s inou školou, to znamená, že mi môžu okrem iného aj uznať kredity. Študujem tlmočníctvo -prekladateľstvo a školy s podobným zameraním sa nachádzajú iba v Belgicku. V Holandsku je úplne iný systém a samotný Holanďania chodia študovať do Belgicka tento môj odbor, takže pripadalo u mňa do úvahy iba Belgicko.

Do akých krajín je podľa teba najťažšie sa dostať?

To závisí od toho, koľko je záujemcov. Čím viac je záujemcov, tým ťažšie je sa na školu dostať. Nakoľko je nás študentov holandčiny málo, tak to nebolo až také ťažké. V podstate sa tam dostane skoro každý, ale myslím, že najťažšie to majú na technických alebo ekonomických školách, kde je v jednom ročníku aj 200 ľudí. Pokiaľ sa tam robí prísne výberové konanie, tak je asi ťažké sa dostať do výberu.

Čo by si odporučila ľuďom, čo to chcú skúsiť? Je už neskoro, alebo je ešte stále čas?

Prihlášku si musia podať najneskôr do marca vždy na nasledujúci akademický rok. Určite to treba skúsiť, bolo to super a keby môžem, tak idem ešte raz, ale každý môže ísť iba raz. Podať si prihlášku buď na zimný alebo letný semester a čakať. Je to super.

Lucia Maková