Zvláštní důraz [...]]]> Účastníci projektu Kecejme do toho – strukturovaný dialog mládeže shledávají problém šikany a kyberšikany jako stále aktuální téma, kterému je nutné věnovat zvláštní pozornost. Šikana a kyberšikana jsou porušováním práv dítěte, a proto k nim musí být tak přistupováno (Právům dítěte (do 18 let) se dle české legislativy a mezinárodních závazků má věnovat speciální pozornost).

Jak řešit (kyber)šikanu?

Zvláštní důraz musí být dán na prevenci a zároveň musí být rozpracovávána následná řešení přátelská k dětem a mladým lidem pokud již k šikaně či kyberšikaně došlo. Jedná se o celospolečenské téma s vážným dopadem na psychiku a zdravý rozvoj obětí. Dle statistiky i zkušeností účastníků má značná část mladých Čechů s šikanou či kyberšikanou vlastní či zprostředkovanou zkušenost.

Šikana: Záměrné ubližování, které často napomáhá agresorovi vypořádat se s jeho emocemi či vnitřním napětím a zároveň jej de facto přenáší na svoji oběť. Agresor se za své jednání neomlouvá nebo omluva není upřímnou či přijatou obětí.

Kyberšikana: Jedná se zejména o formu psychického nátlaku až týrání za užití moderních technologií, která má zvlášť nebezpečné dopady na oběti, neboť tyto nemohou před dopady uniknout (např. na internetu, sociálních sítích apod.). Kyberšikana má často větší společenské dopady na jednotlivce a oběť může poznamenat na celý život i mimo prostor, kde byla iniciována agresorem. Zároveň se pomluvy a další formy kyberšikany šíří mezi větší množství pozorovatelů mezi kterými utváří negativní obraz o oběti a může tak vézt k vylučování oběti i z těchto skupin.

A jak byste proti šikaně a kyberšikaně bojovali vy? Účastněte se diskuze. Návrhy řešení najdete zde.

Zdroj: www.kecejmedotoho.cz

Návrh stanovisek můžete nalézt na webu. K oběma tématům budou uspořádány ještě diskuze s odborníky a závěry budou předloženy k hlasování na internetu.

V obou případech jsou mladí účastníci zatím pro změny, ALE za určitých podmínek. Diskutujte [...]]]> V rámci projektu Kecejme do toho (www.kecejmedotoho.cz) proběhly první diskuze na webu a facebooku a první workshopy na téma poplatky na VŠ a státní maturity.

Návrh stanovisek můžete nalézt na webu. K oběma tématům budou uspořádány ještě diskuze s odborníky a závěry budou předloženy k hlasování na internetu.

V obou případech jsou mladí účastníci zatím pro změny, ALE za určitých podmínek. Diskutujte i Vy o tom, jak by se mělo přistupovat ke státním maturitám a poplatkům na vysokých školách. Závěry diskuzí budou předány MŠMT a politické reprezentaci.

Projekt Kecejme do toho je apolitickou platformou, snažící se podpořit spoluúčast mladých lidí na veřejném dění, které se jich týká. Projekt byl podpořen z evropského programu Mládež v akci, Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a Zastoupením Evropské komise v ČR.

Poslední prázdninový týden proběhla na Zastoupení Evropské komise v ČR v Praze tisková konference, jejíž náplní bylo oznámení o spuštění projektu Kecejme do toho. Cíl projektu, který je zaměřený na věkovou skupinu od 15 do 26 let, spočívá ve snaze aktivně zapojit tyto mladé lidi do veřejného života a umožnit jim podílet se na tvorbě opatření, která [...]]]>

Poslední prázdninový týden proběhla na Zastoupení Evropské komise v ČR v Praze tisková konference, jejíž náplní bylo oznámení o spuštění projektu Kecejme do toho. Cíl projektu, který je zaměřený na věkovou skupinu od 15 do 26 let, spočívá ve snaze aktivně zapojit tyto mladé lidi do veřejného života a umožnit jim podílet se na tvorbě opatření, která se jich bytostně týkají. Mladí lidé by tedy měli získat možnost zapojit se do diskuse o takových tématech jako jsou státní maturity, školné na vysokých školách nebo legalizace marihuany. Myšlenka zní více než zajímavě, a proto si v následující reportáži pojďme celý projekt podrobně představit.

Nutno říci, že po organizační stránce se spuštění projektu opravdu vydařilo. První informace o projektu nás zastihli ještě v zázemí domova, když v rámci ranního vysílání Radiožurnálu proběhlo krátké ranní interview s organizátory projektu. Na cestu do Prahy jsem se tedy vydávali s prvními kousky informací a velkým očekáváním.

Naše další setkání s projektem a jeho organizátory proběhlo již „face-to-face“. Po krátké prezenci, kdy jsme krom díků za účast obdrželi i obsáhlé desky s propagačními materiály, se naše dvoučlenná delegace z časopisu Študák přesunula do klimatizované a občerstvením bohatě vybavené prezentační místnosti, kde právě probíhaly poslední zkoušky audiovizuální techniky. Netrvalo dlouho a připravené sedačky se zvolna zaplnily přicházejícími novináři.

Po krátkém úvodním slovu Aleše Sedláčka, zástupce České rady dětí a mládeže, došlo k napjatě očekávané prezentaci celého projektu. Jako první se slova chopil Jan Husák, který na sebe vzal nelehkou úlohu představení celého projektu a hlavně vysvětlení a odůvodnění jeho cíle a smyslu. O co tedy jde? Jak už jsme zmínili výše, hlavním cílem projektu je zapojit mladé lidi do veřejného života, vtáhnout je do debaty o tématech, která se jich bezprostředně týkají, jako je třeba hranice volebního práva či otázka školného, a v neposlední řadě také jakési vyjádření názoru mladé generace.

Tahle poznámka si i v následující debatě s novináři vysloužila více pozornosti, protože – jak uvedl Aleš Sedláček – při návrhu opatření, vyhlášek a zákonů je zcela jasný postoj vlády a dalších úřadů, ale zcela chybí názor samotných mladých lidí, kterých se dané opatření týká. Jedním z klíčových přínosů celého projektu by tedy krom samotné diskuse mělo být i jasné vyprofilování postojů mladých lidí tak, aby pak tyto postoje, názory nebo třeba i obavy, které mohou vyústit v komunikační nedorozumění, mohly být jasně prezentovány. Řečeno jinými slovy, úřady povětšinou nevědí, co si mladí lidé myslí, a tak se snadno může stát, že úřady investují značné úsilí (a někdy i finance) do vysvětlující kampaně, která ale říká jen to, co všichni vědí, zatímco skutečné obavy a nejasnosti studentů – třeba ohledně fungování školného – zůstávají opomíjeny a nevyslyšeny, protože z pohledu úřadu jsou tyto problémy jasné. Úkolem projektu by tak mimo jiné mělo být jasné vyjádření postoje mladých lidí k dané problematice a jeho následné zohlednění při tvorbě legislativních aktů.

Jako druhý z organizátorů projektu se slova ujal Jirka Let, který představil webové stránky projektu Kecejme do toho (www.kecejmedotoho.cz) včetně přidružených profilů na facebooku a twitteru. Co tedy na webu můžeme najít? Kromě obligátních informacíc o projektu, jeho cílech, kalendáři akcí a kontaktech na koordinátory zde najdeme internetové diskusní fórum, respektive tématicky rozdělená fóra, která tvoří jádro celého projektu. Mladí lidé zde mohou diskutovat o různých tématech, která je zajímají. Takříkajíc na rozjezd zde byla nějaká témata vyhlášena, ale – jak bylo organizátory několikrát zdůrazněno – každý může přijít a navrhnout vlastní téma.

Hlavní rozdíl oproti jiným diskusním fórům, která na internetu občas vznikají, spočívá v tom, že jednotlivá témata jsou monitorována a záměrem organizátorů je na základě jednotlivých příspěvků vypracovat zprávy, které by shrnovaly názory mladých lidí, jejich nápady i věci, které je pálí. Tyto zprávy budou následně nejen zveřejněny na webu projektu, ale též předány kompetentním úřadům. Cílem je zohlednit tyto zprávy při sestavování nových návrhů a opatření, jež se týkají mladých lidí.

Jako poslední z trojice organizátorů vystoupila Janina Votavová, která představila první z plánovaných open air setkání, které proběhne 9. září 2010 v Praze. Jako místo konání byl zvolen park Parukářka. Open air setkání by měla sloužit k setkání mladých lidí a navázání osobních kontaktů. Krom představení celého projektu a možnosti probrat aktuální témata řešená v rámci projektu se případní návštěvníci mohou rovněž těšit na bohatý doprovodný program.

Projekt Kecejme do toho vznikl také díky iniciativě Evropské komise a jejímu úsilí zapojit mladé lidi více do veřejného života. Jak uvedl Jan Husák, většina zemí v EU na tuto iniciativu zareagovala přípravou různých dotazníků, které jsou následně distribuovány mladým lidem. Naproti tomu čeští organizátoři projektu Kecejme do toho se touto cestou vydat nechtěli a namísto předpřipravených dotazníků, které nikoho nebaví, se rozhodli dát mladým lidem prostor, aby si sami vybrali témata a problémy, které je zajímají. Z evropského hlediska jde tedy o originální přístup, jak mladé lidi zapojit.

Celkově vzato jsme tiskovku opouštěli s velmi pozitivním míněním, že po dlouhé době se konečně podařilo zainvestovat zajímavý projekt, který může být užitečný a přinést nějaké reálné výsledky. Jasné vymezení cíle a institucionální vazba na orgány státní správy, které se na vzniku projektu podílejí, nabízí možnost, že výsledky debat nevyzní do ztracena. Různých spontánních akcí a výzev vznikla již celá řada, ale málokdy vedly k nějakému konkrétnímu cíli, často i díky tomu, že je oficiální místa nebrala v potaz (pokud o nich vůbec vědělya). Výhodu projektu Kecejme to toho proto vidíme právě ve skutečnosti, že se úřady zavázaly brát výstupy projektu v potaz při přípravě svých materiálů.

Další výhodou je, že projekt není organizován úředníky státní správy, ale týmem mladých lidí, povětšinou studenty vysokých škol. Odpadají tak možná komunikační nedorozumění způsobená odlišným pohledem na svět a celý projekt je velice vstřícně nastaven vůči své cílové skupině jak z hlediska používaného jazyka, tak i komunikačních nástrojů, které využívá.

V průběhu několika prvních dnů po spuštění projektu, kdy také vznikala tato reportáž, se na webu kecejmedotoho.cz rozproudila poměrně bohatá a živá diskuse, která snad časem přinese i nějaké konkrétní výsledky.

Zbyněk Smetana

Troufám si říci, že většina voličů, kteří přijdou v květnových volbách, nedokáže na tuto otázku odpovědět. Většině z nás je známo, že náš systém je poměrný a že se nějak liší například od toho, kterým se volí ve Velké Británii. Ano, je to tak – náš volební systém se nazývá listinný poměrný, zatímco v případě Velké [...]]]>

Troufám si říci, že většina voličů, kteří přijdou v květnových volbách, nedokáže na tuto otázku odpovědět. Většině z nás je známo, že náš systém je poměrný a že se nějak liší například od toho, kterým se volí ve Velké Británii. Ano, je to tak – náš volební systém se nazývá listinný poměrný, zatímco v případě Velké Británii jde o většinový volební systém, který se označuje přejatým slovním spojením z (jak jinak v Británii) dostihového sportu – systém prvního v cíli (first past the post).

Naši výpravu za poznáním začneme několika základními informacemi. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR se skládá z 200 poslanců, kteří jsou voleni na dobu čtyř let. Občan, který chce volit (aktivní volební právo), musí dosáhnout 18. let věku života, naproti tomu občan, který chce být zvolen (pasivní volební právo), musí být minimálně o tři roky starší. Před volbami Vám jistě dorazila objemná obálka kandidátních listin, kde jsou vypsány všechny politické strany a kandidáti, kteří jimi byli nominování ve vašem kraji. Strany seřadily kandidáty do pořadí, se kterým však jako volič můžete (i když omezeně) manipulovat – stačí, když dáte maximálně dva tzv. preferenční hlasy, tj. zakrožkujete své vybranné kandidáty. Pokud tito vámi vybraní jedinci získají minimálně 7% ze všech preferenčních hlasů udělěných v rámci jedné kandidátky, přeskočí své kolegy a kolegyně (tedy pokud nějaké jsou) a dostanou se na volitelná místa. Pokud žádné preferenční hlasy nevyznačíte, souhlasíte s pořadím, jak Vám ho ta či ona strana připravila.

Pro nás běžné občany volby končí vhozením vybraného volebního lístku do volební urny. Z hlediska volebních výsledků včak teprve nyní nastává shon, kdy komise musí přepočítat všechny hlasy, vyřadit neplatné a hlavně přepočítat hlasy na mandády. Česká republika je pro volby rozdělena do 14 volebních krajů, které se kryjí s vyššími územně správními celky. Přesný počet mandátů (tedy křesel ve sněmovně), který budou kraje obsazovat se vypočítá až pomocí tzv. republikového mandátového čísla. Nelekejte se složitějšího pojmu, jde vlastně o to, že se sečtou všechny platné hlasy v republice a vydělí se počtem volených poslanců (tedy 200). Výsledkem je pak počet poslanců volených v jednotlivých krajích. V minulých volbách se jejich počet pohyboval od 5 u Karlovarského kraje do 25 v případě hlavního města Prahy. Počet platných hlasů, republikové mandátové číslo a počty krajských mandátů v minulých volbách si můžete najít na http://volby.cz.

Když už víme, kolik mandátů bude rozděleno v rácmi kraje, přichází další krok, kdy přidělíme mandáty jednotlivým stranám v daných krajích. První věcí, která přichází na řadu, je aplikace klausule, o níž většina z nás jistě slyšela – mandát nemohou získat strany, které obdržely méně než 5% hlasů. Pro všechny ostatní strany pak náš volební systém operuje s tzv. d’Hondtovým dělitelem. Při jeho aplikaci se na úrovni každého kraje postupuje tak, že se vezmou počty hlasů pro jednotlivé strany a jsou postupně děleny řadou přirozených čísel 1, 2, 3, 4 atd. Pro ilustraci si vezmeme například náš nejmenší volební kraj – Karlovarský, kde se při minulých volbách rozdělovalo celkem 5 mandátů. Průběh výpočtu vidíme v tabulce, kdy v závorce je zapsáno pořadí, v jakém byl mandát straně připsán. Tento příklad byl vybrán záměrně, protože ukazuje ještě jednu skutečnost. Ačkoliv máme poměrný systém s 5% klausulí, neznamená to, že strana, která v nějakém kraji překročí tuto hranici, má mandát jistý. Například Strana zelených měla v Karlovarském kraji smůlu – i s 6,71% hlasů vůbec nedosáhla na mandát.

Jelikož Študák je časopisem česko-slovenským, podíváme se také, jak se volí na Slovensku. Z hlediska počtu obvodů je situace jednodušší než u nás, protože celé Slovensko je jediným obvodem, kde se volí všech 150 poslanců. Je možnost použít až čtyři preferenční hlasy a strany se ziskem nižším než je též 5%, nezískávají žádná křesla. Výpočet pro rozdělení mandátů připomíná výpočet výše uvedeného republikového čísla u nás – jde o kvótu (přesněji Hagenbach-Bischoffovu), kdy se celkový počet platných hlasů vydělí počtem rozdělovaných mandátů zvýšeným o jedničku (150+1). Strany pak dostanou tolik mandátů, kolikrát naplnily kvótu. Zpravidla zůstanou nějaké mandáty po tomto výpočtu nerozdělené (jejich počet se snižuje právě tou jedničkou), ty se pak přidělují stranám, které měly ke kvótě nejblíže – měly tedy nejvyšší zbytky hlasů. Celkově vztato je však slovenský systém mnohem poměrnější, tj. dává větší šanci malým stranám, než český, který silně upřednostňuje strany velké.

Bc. Jaromír Vojtaj

autor je studentem politologie na Fakultě sociální studií v Brně,

specializuje se na volební studia a politický marketing

Minulé volby před čtyřmi lety pomohly tuzemskou politickou scénu obohatit o nového hráče . Stranu zelených. Pravidelně totiž v průzkumech veřejného mínění dostávala optimistické vyhlídky na překročení pěti procent. Dostávala díky tomu i hodně prostoru v médiích, díky čemuž se jí nakonec do sněmovny podařilo i dostat. Tehdy to byla jediná alternativa mezi již zavedenými [...]]]>

Minulé volby před čtyřmi lety pomohly tuzemskou politickou scénu obohatit o nového hráče . Stranu zelených. Pravidelně totiž v průzkumech veřejného mínění dostávala optimistické vyhlídky na překročení pěti procent. Dostávala díky tomu i hodně prostoru v médiích, díky čemuž se jí nakonec do sněmovny podařilo i dostat. Tehdy to byla jediná alternativa mezi již zavedenými parlamentními stranami. Letos je to ale už zase o krok jinde. Politika velkých stran se zdá být fádní, zkorumpovaná, obsah jejich volebních programů se omezil na obecné fráze a vzájemné negativní vymezování. I voliči pochopili, že tuzemská politika potřebuje trochu čerstvého vzduchu a chtějí změnu. Ta otvírá více než jindy prostor malým stranám. Poprvé má ze sedmadvaceti kandidujících stran reálnou šanci na nějaký ten mandát mimo stálic české politiky (ODS, ČSSD, KSČM) dalších pět stran. Hovoří se o šancích TOP 09, Strany Zelených, Věcí Veřejných, Strany práv občanů – Zemanovců a o KDU-ČSL.

Čím na to strany jdou? Facebookem…

Negativní kampaň, rychlé odsudky a facebook, to jsou hlavní symptony kampaně. Právě na facebooku se odehrávají politická klání i díky tomu, že tam dnes nechybí žádná politická strana, snad s výjimkou technicky nejzaostalejších komunistů. Politiku tu můžeme sledovat od aplikací on-line voleb přes profily jednotlivých politiků, kteří posílají své pozvánky na přátelství zvláště před volbami opravdu každému až po videa, tzv. „eventy“ a odkliky na kampaňové stránky. Tam můžeme opět v internetovém a svižném duchu najít jednotlivé „výkřiky“ a hesla typu: Jsme proti zavedení školného, jsme proti poplatkům, jsme proti…. V používání předpony proti vede ČSSD, která ji ve svém programu užívá pětatřicetkrát. Masivní bilboardy ve městěch a podél silnic ve velkém praktikují v podstatě jen sociální demokraté, kteří si na tuto taškařici půjčili ze záložny 190 miliónů. Ostatní vsází na poslední týdny těsně před kampaní a nebo na již zmiňovaný facebook, který letos překročil dva miliony uživatelů v České republice. Česko je navíc na této sociální síti desátou nejrychleji rostoucí zemí na světě. Z toho asi dě třetiny jsou pod 35 let, tedy v zásadě více nerozhodnutých, na které se potřebují strany upřít. Podle březnového průzkumu společnosti eMerite, která monitoruje internetová média, se na Facebooku mluví ze všech politických stran nejčastěji o ČSSD (48 %, a to spíše negativně), dále o ODS (25 %), s odstupem následovaly TOP 09 a Strana zelených.

Jak těžké je přehoupnout se přes pětiprocentní laťku?

Letošním dalším fenoménem je vedle facebooku i to, že se vyrojila spousta různých agentur veřejného mínění, které posyktují své průzkumy. Jejich data jsou sbírána podle různých kritérií a ověřitelnost je pak mnohdy problematičtější. Pro leckteré strany to ale znamená, že i díky okrajovým výzkumům se mohou objevit v centru dění a probudit tak zájem váhavého a nespokojeného voliče. U malých stran je hlavní riziko spojené s mírou nejistoty, kterou volič má, ve chvíli, kdy si není jist, zdali jeho hlas nepropadne a zdali jeho strana nakonec mandát dostane. Hlavním ukazatelem je i to, nakolik je daná strana vidět v různých předvolebních debatách a kolik prostoru se jí dostane i v ostatních médiích. Fakt, že je strana lidem na očích a upozorňuje na sebe je dost důležité i pro případné volební chování. Co se týče obsahu politiky a procesů, které se v ní odehrávají, těm rozumí cca 10- 15% voličstva. Ostatní se rozhodují na základě svého přesvědčení, zvyků, rodinné tradice nebo vlivy emocí a dalších faktorů. Obecně platí, že aby měla strana šanci proniknout tah na branku (rozuměj: dosáhnout do poslaneckých lavic), tak je pro to potřeba aspoň tří po sobě jdoucích pozitivních výsledků veřejného mínění. Mnoho voličů o malých stranách přemýšlí, váhá, ale ty nakonec propadnou díky tomu, že si sám volič nevěří a hodí hlas tzv. „ na jistotu“, čímž akorát vytvoří pro malé strany nejistotu. Proto, pokud chcete změnit politické prostředí v naší zemi, nebojte se volit malé strany. Tomu by měl teoreticky pomáhat i současný poměrný systém, který je založen na pluralitním svobodném boji demokratických stran.

Jak z toho ven – změna volebního systému

Nakolik to ale funguje prakticky je otázkou objevující se vždy kolem voleb. Už padl návrh na změnu poštu poslanců na lichý počet. To má ale své problémy: stačí jeden nepřítomný poslanec a opozice či koalice neochotná jej vypárovat. Navíc v situacích, kdy hlasují Poslanecká sněmovna a Senát společně (ty jsou ústavně závažnější než „běžný provoz“), bychom tu opět měli sudý počet hlasujících. Otázkou je pro nás způsob, jak zpracovat hlasy pro strany, které překonaly 5% bariéru pro vstup do Poslanecké sněmovny. Jako mnohem důležitější se ale objevuje, kolik těchto hlasů je a jak jsou rozloženy. Mířím k těm voličům, jejichž hlasy propadnou, neboť volili jiné strany, které zmíněnou bariéru nepřekonaly. Ve volbách v roce 2006 jich bylo cca 6 %. Koho by tito voliči volili, pokud by si mohli vybrat pouze mezi těmi, kteří již do sněmovny prošli? Stačí se voliče zeptat, tj. dát mu možnost označit svoji „druhou“, klidně i „třetí“, „čtvrtou“ volbu. Zkrátka umožnit mu seřadit kandidující strany do pořadí, v němž je preferuje. Nejprve by byla zpracována – stejně jako dnes – pouze informace, kterou stranu volič volil jako první. Následně by byly vzaty v potaz lístky těch voličů, jejichž hlasy propadly, a konkrétní hlas by připadl té (parlamentní) straně, která by na příslušném volebním lístku byla zařazena nejvýše. Tak by žádný hlas voliče, který už se jednou k urně dostavil, nemusel propadnout. Takto by mohli mít lidé i větší občanskou radost ze své účasti a naučili by se o volbách nemyslet konfrontačně, ale v souvuslostech by to naopak pomohlo srovnávat. K nevýhodám takového způsobu patří snad jen trochu složitější zpracování. To by znamenalo i to, že bychom si na výsledek volebního klání počkali řádově o několik hodin déle, nejspíše do následujícího dne. Pětiprocentní laťka by pak nebyla takovou bariérou, ale spíše výzvou v politické soutěži. A tak to má přece být, ne?

Jan Duda