Úspěch a zásluhy

Asi každý, komu se daří žít, myslím tím překonat existenční práh, pod kterým byste živořili ze dne na den v nedostatku, tedy my, ti šťastlivci, toužíme po uznání, úspěchu, oblibě. Někomu stačí, je-li uznáván ve svém domě, někdo chce být oblíben v rodné obci a těm nejvíce ctižádostivým se zdává o celosvětovém úspěchu. [...]]]>

Úspěch a zásluhy

Asi každý, komu se daří žít, myslím tím překonat existenční práh, pod kterým byste živořili ze dne na den v nedostatku, tedy my, ti šťastlivci, toužíme po uznání, úspěchu, oblibě. Někomu stačí, je-li uznáván ve svém domě, někdo chce být oblíben v rodné obci a těm nejvíce ctižádostivým se zdává o celosvětovém úspěchu.

Mnoho je povolaných, málo vyvolených. Velké ambice, málo munice. Světská sláva, polní tráva. V lidovém mudrosloví se ke snaze o úspěch nachází hodně skepse. Odkud se tato skepse v lidu vzala? Odpověď je nasnadě: zklamaných a neúspěšných bývala vždy většina, velká většina, a přísloví jsou něco podobného jako veřejné mínění. Většinové názory mají delší životnost a víc platí.

Názory, že žádostivost po úspěchu a uznání je vlastně marnivým počínáním, které je třeba odsoudit, mnohdy i potrestat, ne-li na tomto, pak alespoň na onom světě, tady vždycky někteří hlasatelé hlásali – jsou známi i takoví, kteří se těmito názory proslavili. Hlásali a stále hlásají skromnost, askezi, návrat k přírodě, k chudobě, která cti netratí. Málo platno: člověčí snaha po úspěchu má hlubší kořeny. Zdá se mi, že i genetika zde má důležitou roli, na podrobnosti bych se musel optat pana doktora Zrzavého, biologa z Českých Budějovic.

V moderní době lidé rádi všechno měří. Jestliže nějaký jev se nedaří změřit – nikoliv kvůli přístrojům, nýbrž z principu – vzbuzuje takový jev podezření. Čím měřit velikost úspěchu? Škodolibec navrhuje porovnávat počet hostů, kteří se dostavili k smutečnímu obřadu při pohřbu dané úspěšné osobnosti. Mohli by tam být nasměrováni kýmsi seshora, namítají pamětníci. Spočítejte dobré skutky oblíbencovy a máte to, doporučují druzí. Nevěřte dobrým skutkům, které poskytovatel vystavuje na odiv, argumentují oponenti. Potom zbývá jediné měřítko na úspěch – prohlašuje cynik – a to jsou peníze.

Na tom něco je. Počet prodaných výtisků. Počet platících diváků. Počet návštěvníků výstavy. Počet zdařilých operací. Počet medailí. Nejprodávanější… Nejsledovanější… Nejoblíbenější…

To je v pořádku – chlácholí ekonom moralisty – od toho tady peníze jsou, aby byly měřítkem hodnot a osobní úspěch je samozřejmou hodnotou, jinak by o něj lidé neusilovali.

Je tady jedna zvláštnost. Nic nového, ale stojí za upozornění právě dnes. Vysvětlil bych to pomocí příběhu profesora Dopplera.

Johann Christian Doppler (1803–1853) byl svými neúspěchy v matematice a fyzice velmi zklamán. Pravda, dočkal se jakéhosi uznání: Byl profesorem matematiky na pražské technice, stal se ke konci svého života dokonce ředitelem fyzikálního ústavu univerzity ve Vídni… Byl znám jako milý člověk hýřící nápady. Zásoboval vědecké komise stále novými návrhy, často velmi prakticky zaměřenými. Vymyslel zlepšení optických měření. Navrhl přístroj k rýsování tzv. železničních křivek. Chtěl také měřit průměry hvězd fotografickou cestou. Při mnohých dalších – dnes bychom řekli: projektech – snil o tom, že svým objevitelským působením přinese užitek lidstvu. Těkavost jeho vědeckého zájmu to dokazovala. Řečeno dnešním žargonem – bažil po rychlém úspěchu. Měl také k tomu důvod: rodinu s pěti dětmi a tuberkulózu hrtanu.

V roce 1842 měl Doppler přednášku v pražském Karolinu. Prezentoval svůj nejnovější objev o změně frekvence vlnění, způsobované pohybem zdroje vlnění vzhledem k místu pozorovatele. Nikdo ze šesti přítomných posluchačů, členů přírodovědecké sekce Královské společnosti nauk, neměl tušení, co se odvine z podezřele jednoduchých vzorců, které jim přednášející s nadšením vysvětloval. A zase mluvil o hvězdách a jejich záření! Dopplerem uveřejněné výsledky jeho současníci přijali s rozpaky. Dopplerův zarytý odpůrce, profesor Petzval, ještě po několika letech napsal, že „pouhý zlomek“ nemůže být přece pasován na fyzikální teorii.

Johann Christian Doppler se žádné slávy nedožil. Ale později jeho objev revolučně ovlivnil mnoho vědeckých a technických oborů. Na Dopplerově jevu jsou založeny letecké navigační metody, radiolokace, měření rychlosti vozidel, ultrazvuková vyšetření v medicíně, měření rudého posuvu spekter vzdálených galaxií…

Málo úspěchu – za to veliké zásluhy, to je to, oč tady běží. Měřte své úspěchy penězi, ale vaše zásluhy změří až čas. Dopplerův životní osud a objev je toho dobrým důkazem.

* * *

Děčín září 2004

Petr Kersch

Sediac na podivne vyzerajúcom, očividne už hojne opotrebovanom matraci mojej internátnej postele s kuframi poslušne [...]]]> Predstavte si všetky bizarnosti sveta sústredené na piatich poschodiach. Rady malých izieb, za ktorých dverami sa vždy skrýva iný živel. Miesto, kde možno v každom kúte ponachádzať nové formy života. Nové fyzikálne zákony. Odstredivé čierne diery. Áno, vitajte v internátnom živote.

Sediac na podivne vyzerajúcom, očividne už hojne opotrebovanom matraci mojej internátnej postele s kuframi poslušne sediacimi vedľa mňa, prekvapeným skúmavým pohľadom sledujem tú osobu sediacu oproti mne. Pred dvoma mesiacmi mi totiž informačný systém okrem čísla izby vychrlil i meno budúcej spolubývajúcej. Jediná indícia, ktorá ma posúvala v pátraní ďalej. Ospevujúc internet, aká je to skvelá vec, som vyhľadala jej univerzitný profil, dokonca i blog s fotkami a mysliac, že ma už nič neprekvapí, som prišla k svojmu prvému šoku. Ten ospalo vyzerajúci človiečik, ktorého som svojim príchodom na izbu tak veľmi vydesila, až vykríkol, na čo som sa vydesila i ja a jeho počínanie som zopakovala, vyzeral totiž úplne inak. Zmenená farba vlasov, iná postava, dokonca iný študijný obor, no stále to isté meno. Niekde nastala chyba.

O tom, že ma ďalšie nečakané veci čakajú a neminú nebolo ani pochýb. Internátny život je totiž balíčkom šokov a prekvapení, či už dobrých, alebo zlých. Je ako počítačová hra plná nástrah, no stačí prejsť zopár levelov a odmenou za víťazstvo je imunita proti absurdným veciam a taktiež veľa spriaznených duší, spolubojovníkov.

Prvý level možno nazvať „kolejbába“. Je to vlastne prvý človek, s ktorým možno prísť na takom internáte do kontaktu. Nie je to statická osoba, každých pár hodín sa mení a po pár mesiacoch už viete, čo ktorej lezie na nervy, že tá blond nosí stále to isté modré tričko a tá ryšavá sa vždy nudí, tak stále niečo hlási v rozhlase a aj o štvrtej v noci kontroluje záchody. Každá má svoje špecifiká, no jedno má väčšina z nich spoločné – sú neomylne nepríjemné. Stačí si zhrnúť bilanciu dnešného dňa. Po pokuse predĺžiť si v posledný možný deň ubytovanie na internáte na základe spontánneho rozhodnutia mi kolejbába prečistila žalúdok tým, že už nikdy nemám žiadne spontánne rozhodnutia robiť a vlastne nechápe, ako si také niečo vôbec môže vysokoškolák dovoliť. V tom istom momente si všimla, že pred ňou v okienku nestojím presne v strede, a tak sa môjmu žalúdku ušiel ďalší očistec. A vraj prečo nosím biele topánky k čiernemu oblečeniu a už vôbec sa nemám dotýkať dverí, za ktorými sedela. Hodiac po mne dve zmluvy zrelé na podpis, začala buzerovať človeka stojaceho za mnou. Prečo nosí dlhé vlasy, keď je chlap. Správni chlapi majú byť ostrihaní na ježka. Kolejbáby majú svoje dobré aj zlé dni. Niekedy sú milé, inokedy sú takmer schopné poslať bezpečnostnú službu na skupinku študentov popíjajúcich čaj s medom v spoločnej kuchynke za to, že sa hlasno smiali, ani si nevšímajúc žúrku a vyčínanie študentov o poschodie vyššie. Taktiež sa vyžívajú vo vyvolávaní študentov na vrátnicu cez rozhlas. Vždy to znie, akoby vás vyvolávali na popravu, no keď zídete dole, chcú od vás úplne absurdnú vec, ako napríklad prečítať malý nápis na mapke, prípadne poradiť, ako sa majú dostať na nemenovanú ulicu. Cez level jedna sa dá teda dostať ešte pomerne dobre.

Levelom dva sa presúvame do spŕch a záchodov. Prvý deň na internáte je ako stvorený na preskúmanie takýchto verejných miest. Beriem do rúk osušku a neisto sa vydávam tým smerom. V onej miestnosti zistím, že skoro všetky sprchy sú obsadené, pričom z jednej vybieha skoro nahý chlap. S vyvalenými okáľmi, uisťujúc sa, že som v správnych sprchách, sa v duchu ukľudňujem, že to bola len taká dosť zvláštne vyzerajúca ženská prípadne, že sa oný mládenec zaplietol do nejakej stávky, na základe ktorej sa musel potupne osprchovať na ženských sprchách. Kamarátkina ostrieľaná spolubývajúca nás neskúsené prváčky však svojim nefalšovaným pražáckym prízvukom uviedla na správnu mieru: „Vole, to je klasika, to je normální! Já jsem teď taky šla do sprch a tam se mně taky polonahý chlapi ptali, co tam dělám a já jim řekla, hele vole, jdu se jenom vospršit, máš problém?“ Postupom času sme si teda museli zvykať na to, že chlapci aj dievčatá sa chodia sprchovať do tej istej miestnosti, že sú sem tam sprchy upchaté nánosom vlasov, že sa kde tu povaľujú pánske spodky, použité žiletky či farebný toaleťák. So záchodmi to nedopadlo o nič lepšie. K tomu všetkému si bolo treba zvyknúť na to, že splachovanie sem tam nefunguje, takže situácia nevyzerá o nič lepšie ako v toi-toi búdkach po pár dňoch festivalu. Vzhľadom k umiestneniu mojej izby hneď vedľa záchodov som si mohla každú nedeľu vychutnávať budíček v podobe zvukov gŕcajúcich galantných mladíkov spamätávajúcich sa z predošlej noci. Na internáte však slúžia záchody aj na iné, príjemnejšie činnosti, ako napríklad na zoznamovanie. Kamarát si našiel svoju spriaznenú dušu práve v momente, keď tlačil na záchode a z vedľajšej kabínky ho zahrnula kopa zvedavých otázok prednesených ženským hlasom. Ich priateľstvo trvá už dva roky.

Level tri sa vymedzuje na kontakt s novými formami života. Či už ide o rýchlo kvitnúcu pleseň v chladničke a sprche, rôzne druhy hmyzu útočiaceho na vaše lampičky, prípadne priamo na vás, smrdiace topánky opreté o stenu na chodbe s nápisom „Do not touch“, stromy pred internátnimi oknami ovešané vrecúškami od čaju alebo nefunkčnými myškami z počítačov, no a samozrejme tými najrozmanitejšími formami života sú samotní obyvatelia izieb. V rozmanitosti je krása, a preto pod jednou strechou bývajú medici, lingvisti, právnici a vôbec, nájdete tu mix všetkých oborov. Každý predstaviteľ ale trpí vlastnou úchylkou. Informatici mimo praktického života nerozoznávajúci ovocie od zeleniny, jednotlivci nosiaci si notebook dokonca i do kuchynky, pokúšajúc sa zohriať si vodu na kávu, medici triezvy len cez skúškové, fyzici pokúšajúci sa o fyzikálne pokusy so žiarovkou v internátnej mikrovlnke, upratovačky v botičkách na podpädkoch, lingvisti časujúci slovesá fixkou na dvere, právnici robiaci si závody na kolieskových stoličkách priamo na chodbe, individuá spievajúce si príliš hlasno v sprche, náš jediný slepec pozerajúci s nami film, naschvál šťuchajúc do každého slepeckou palicou, nespokojne nadávajúc, čo všetci na tom filme vidia.

Aj tak vyzerá internátny život. Každý level má svoje slasti a prítomnosť v takomto prostredí je nanajvýš obohacujúca. Človek sa nadstaví na nadštandartnú prispôsobivosť a už ho nič neprekvapí. Kto prežije, ten vyhráva. Game over.

Radoslava Filusová