Jak zatraceně daleko je od 4,99 k 5,01% ve volbách

Minulé volby před čtyřmi lety pomohly tuzemskou politickou scénu obohatit o nového hráče . Stranu zelených. Pravidelně totiž v průzkumech veřejného mínění dostávala optimistické vyhlídky na překročení pěti procent. Dostávala díky tomu i hodně prostoru v médiích, díky čemuž se jí nakonec do sněmovny podařilo i dostat. Tehdy to byla jediná alternativa mezi již zavedenými parlamentními stranami. Letos je to ale už zase o krok jinde. Politika velkých stran se zdá být fádní, zkorumpovaná, obsah jejich volebních programů se omezil na obecné fráze a vzájemné negativní vymezování. I voliči pochopili, že tuzemská politika potřebuje trochu čerstvého vzduchu a chtějí změnu. Ta otvírá více než jindy prostor malým stranám. Poprvé má ze sedmadvaceti kandidujících stran reálnou šanci na nějaký ten mandát mimo stálic české politiky (ODS, ČSSD, KSČM) dalších pět stran. Hovoří se o šancích TOP 09, Strany Zelených, Věcí Veřejných, Strany práv občanů – Zemanovců a o KDU-ČSL.

Čím na to strany jdou? Facebookem…

Negativní kampaň, rychlé odsudky a facebook, to jsou hlavní symptony kampaně. Právě na facebooku se odehrávají politická klání i díky tomu, že tam dnes nechybí žádná politická strana, snad s výjimkou technicky nejzaostalejších komunistů. Politiku tu můžeme sledovat od aplikací on-line voleb přes profily jednotlivých politiků, kteří posílají své pozvánky na přátelství zvláště před volbami opravdu každému až po videa, tzv. „eventy“ a odkliky na kampaňové stránky. Tam můžeme opět v internetovém a svižném duchu najít jednotlivé „výkřiky“ a hesla typu: Jsme proti zavedení školného, jsme proti poplatkům, jsme proti…. V používání předpony proti vede ČSSD, která ji ve svém programu užívá pětatřicetkrát. Masivní bilboardy ve městěch a podél silnic ve velkém praktikují v podstatě jen sociální demokraté, kteří si na tuto taškařici půjčili ze záložny 190 miliónů. Ostatní vsází na poslední týdny těsně před kampaní a nebo na již zmiňovaný facebook, který letos překročil dva miliony uživatelů v České republice. Česko je navíc na této sociální síti desátou nejrychleji rostoucí zemí na světě. Z toho asi dě třetiny jsou pod 35 let, tedy v zásadě více nerozhodnutých, na které se potřebují strany upřít. Podle březnového průzkumu společnosti eMerite, která monitoruje internetová média, se na Facebooku mluví ze všech politických stran nejčastěji o ČSSD (48 %, a to spíše negativně), dále o ODS (25 %), s odstupem následovaly TOP 09 a Strana zelených.

Jak těžké je přehoupnout se přes pětiprocentní laťku?

Letošním dalším fenoménem je vedle facebooku i to, že se vyrojila spousta různých agentur veřejného mínění, které posyktují své průzkumy. Jejich data jsou sbírána podle různých kritérií a ověřitelnost je pak mnohdy problematičtější. Pro leckteré strany to ale znamená, že i díky okrajovým výzkumům se mohou objevit v centru dění a probudit tak zájem váhavého a nespokojeného voliče. U malých stran je hlavní riziko spojené s mírou nejistoty, kterou volič má, ve chvíli, kdy si není jist, zdali jeho hlas nepropadne a zdali jeho strana nakonec mandát dostane. Hlavním ukazatelem je i to, nakolik je daná strana vidět v různých předvolebních debatách a kolik prostoru se jí dostane i v ostatních médiích. Fakt, že je strana lidem na očích a upozorňuje na sebe je dost důležité i pro případné volební chování. Co se týče obsahu politiky a procesů, které se v ní odehrávají, těm rozumí cca 10- 15% voličstva. Ostatní se rozhodují na základě svého přesvědčení, zvyků, rodinné tradice nebo vlivy emocí a dalších faktorů. Obecně platí, že aby měla strana šanci proniknout tah na branku (rozuměj: dosáhnout do poslaneckých lavic), tak je pro to potřeba aspoň tří po sobě jdoucích pozitivních výsledků veřejného mínění. Mnoho voličů o malých stranách přemýšlí, váhá, ale ty nakonec propadnou díky tomu, že si sám volič nevěří a hodí hlas tzv. „ na jistotu“, čímž akorát vytvoří pro malé strany nejistotu. Proto, pokud chcete změnit politické prostředí v naší zemi, nebojte se volit malé strany. Tomu by měl teoreticky pomáhat i současný poměrný systém, který je založen na pluralitním svobodném boji demokratických stran.

Jak z toho ven – změna volebního systému

Nakolik to ale funguje prakticky je otázkou objevující se vždy kolem voleb. Už padl návrh na změnu poštu poslanců na lichý počet. To má ale své problémy: stačí jeden nepřítomný poslanec a opozice či koalice neochotná jej vypárovat. Navíc v situacích, kdy hlasují Poslanecká sněmovna a Senát společně (ty jsou ústavně závažnější než „běžný provoz“), bychom tu opět měli sudý počet hlasujících. Otázkou je pro nás způsob, jak zpracovat hlasy pro strany, které překonaly 5% bariéru pro vstup do Poslanecké sněmovny. Jako mnohem důležitější se ale objevuje, kolik těchto hlasů je a jak jsou rozloženy. Mířím k těm voličům, jejichž hlasy propadnou, neboť volili jiné strany, které zmíněnou bariéru nepřekonaly. Ve volbách v roce 2006 jich bylo cca 6 %. Koho by tito voliči volili, pokud by si mohli vybrat pouze mezi těmi, kteří již do sněmovny prošli? Stačí se voliče zeptat, tj. dát mu možnost označit svoji „druhou“, klidně i „třetí“, „čtvrtou“ volbu. Zkrátka umožnit mu seřadit kandidující strany do pořadí, v němž je preferuje. Nejprve by byla zpracována – stejně jako dnes – pouze informace, kterou stranu volič volil jako první. Následně by byly vzaty v potaz lístky těch voličů, jejichž hlasy propadly, a konkrétní hlas by připadl té (parlamentní) straně, která by na příslušném volebním lístku byla zařazena nejvýše. Tak by žádný hlas voliče, který už se jednou k urně dostavil, nemusel propadnout. Takto by mohli mít lidé i větší občanskou radost ze své účasti a naučili by se o volbách nemyslet konfrontačně, ale v souvuslostech by to naopak pomohlo srovnávat. K nevýhodám takového způsobu patří snad jen trochu složitější zpracování. To by znamenalo i to, že bychom si na výsledek volebního klání počkali řádově o několik hodin déle, nejspíše do následujícího dne. Pětiprocentní laťka by pak nebyla takovou bariérou, ale spíše výzvou v politické soutěži. A tak to má přece být, ne?

Jan Duda