Je sychravé listopadové ráno a dveře slévárny se se skřípotem otevírají. 6:00, provoz ve slévárně se dává do chodu. Monika zdraví vrátného a míří do nejbližší budovy. Převléci se do starých hadrů, nasadit brýle, ještě stopky, papír a propisku. Práce může začít.
Mnozí studenti už si všimli, že najít si v současné době brigádu není zrovna lehké. Ekonomická krize nutí mnohé společnosti k propouštění, poptávka po brigádnících se na trhu práce neustále snižuje. Někdy nezbývá, než vzít to, co se zrovna nabízí. Čekat na vysněnou práci si může dovolit jen málokterý student, peníze jsou peníze a nájem je nájem. A tak se mnozí mladí lidé ocitají na místech, které se ani vzdáleně nepodobají tomu, co studují.
Monika (22) je studentkou sociálních věd. K práci ve slévárně ji přivedla kamarádka. „Brigádu jsem hledala několik měsíců, ale práci v oboru jsem nesehnala. Práci potřebuji, musím platit za byt a jídlo, tak jsem to vzala,“ říká. Její práce spočívá v měření času výroby jednotlivých produktů. Slévárna má několik provozů, Monika se zatím pohybuje ve čtyřech – od ručního zhotovování pískových jader až po odlívání konečných výrobků do forem, tedy procesu, kdy se pracuje s tekutým kovem.
Práce ve slévárně je nebezpečná nejen pro stálé pracovníky, ale i pro brigádníky. „Před nástupem do práce musí každý včetně brigádníků projít bezpečnostním školením. Ačkoliv je počet úrazů v naší výrobě malý, chceme předejít jakémukoliv ohrožení všech zaměstnanců,“ uvádí ředitel slévárenské společnosti. Monika musí kvůli bezpečnosti používat ochranné brýle a dávat pozor na to, kde se zrovna pohybuje. Dělníci zde totiž pracují s tekutým kovem a těžkými ocelovými kusy, které by mohly při špatné manipulaci způsobit těžká poranění.
Brigádníci pracují v průměru jen tři hodiny denně. Ve výrobních halách je chlad, špína a hluk, delší pracovní dobu by tu vydržel málokdo. Ukazuje se však, že práce ve slévárně má i své pozitiva. „Výhodou je, že si můžeme určit, kdy chceme do práce přijít. Školu mám téměř každý den a potřebuji se řídit podle rozvrhu, takže mi tento způsob vyhovuje. Většinou to tak nejde, zaměstnavatelé chtějí pevnou pracovní dobu,“ uvádí Monika.
Ve většině pracovních hal se netopí, přesto se nezdá, že by byla dělníkům zima. Těžká manuální práce je zřejmě hřeje více než jakékoliv topení. Monika přichází k jednomu z nich a mačká stopky. „Jdete nás měřit?“ křičí se muž od hlavy až k patě černý od popelavého materiálu, se kterým pracuje. Monika přikyvuje, každé slovo navíc je kvůli obrovskému hluku z okolních strojů vyčerpávající. Po dokončení odlitku si Monika zapíše čas a přechází k dalšímu pracovníkovi. „Ty tři hodiny tu uběhnou jako nic, člověk stihne změřit tak šest lidí,“ uvádí další z brigádnic a ukazuje na papír se zapsanými časy.
Po třech hodinách se brigádníci vydají směrem ke kanceláři šéfa, kterému předají získaná data. Pro ně práce končí, slévárna však pokračuje dál až do jedné hodiny odpoledne. Tehdy pak v jednu chvíli, jako by se čas zastavil, všechny stroje utichnou a slévárna se uloží ke spánku. Ale jen do dalšího rána, kdy se motory opět roztočí a dělníci se opět pustí do výroby nějaké té nohy od stolu a součástky tramvaje, aby nám tak zpříjemnili náš každodenní život.
Barbora Grexová
Loading ...
Loading ...
